Zlepšování

Lidé po celém světě jsou zděšeni rozsahem chudoby a rostoucí propastí mezi bohatými a chudými. Je pravda, že bohaté země bohatnou, zatímco chudé často dále zaostávají. Bylo by však mylné tvrdit, že se svět neustále zhoršuje a každá nová generace se má hůř než ta předchozí. Průměrná kvalita života je dnes na historickém maximu.

Lidé možná nejsou ve všech částech světa stejně bohatí, ale bohatství není jediným ukazatelem, na kterém záleží. V následujících kapitolách se dozvíte, proč se naše průměrná kvalita života dlouhodobě zvyšuje, proč neexistuje jediný univerzální recept, jak pomoci konkrétní zemi zbohatnout, proč pesimismus není jedinou možnou reakcí na současný globální ekonomický vývoj a co můžeme dělat pro to, abychom svět učinili ještě lepším místem k životu.

Většina lidí ví, že existuje nejen příjmová propast uvnitř jednotlivých ekonomik, ale také mezi jednotlivými zeměmi. Víte ale, jak velká tato propast ve skutečnosti je? Zde je údaj, který vás možná šokuje: přibližně jedna miliarda lidí na světě žije za méně než jeden dolar denně.

Jak je to možné, když se západní země za posledních padesát let tak výrazně rozvinuly? Jedním z důvodů je čtyřicetiletá stagnace příjmů v Africe od šedesátých let. Například Senegal měl v roce 1960 příjem na obyvatele 1 776 dolarů, zatímco v roce 2004 to bylo jen 1 407 dolarů. Hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele ve Spojených státech byl v roce 1960 přibližně sedmkrát vyšší než v Senegalu, v roce 2004 už zhruba dvacet šestkrát.

Zatímco průměrný venkovský Zambijec může za celý život očekávat příjem kolem 10 000 dolarů, průměrný obyvatel New Yorku si vydělá asi 4,5 milionu dolarů. Dalším důvodem, proč je propast tak obrovská, je skutečnost, že bohaté země dlouhodobě rostou rychleji než chudé. Rozdíl mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi se tak zvětšil z přibližně třiatřicetinásobku v roce 1950 na zhruba 127násobek dnes.

Vezměme si například Nizozemsko. V roce 1850 šlo o nejbohatší zemi světa s příjmem na obyvatele 2 371 dolarů. V roce 2008 už činil příjem na obyvatele v Nizozemsku 24 695 dolarů, zatímco ve stejném roce v Kongu (dříve Zair) to bylo jen 249 dolarů. Nebo se podívejme na Indii v devadesátých letech: v roce 1993 měl nejchudších 40 procent Indů příjem srovnatelný s příjmem anglického rolníka ve 14. století.

Když si uvědomíte skutečnou velikost propasti mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi světa, snadněji doceníte, jaké máte štěstí, pokud žijete v jedné z bohatších zemí.

Věděli jste, že ekonomové nemají žádný jednotný a spolehlivý plán, jak nastartovat chudé země k udržitelnému ekonomickému růstu? Důvodem je, že dosavadní teorie ekonomického růstu jednoduše nefungují tak, jak bychom si přáli.

Hlavní problém spočívá v tom, že tyto teorie obvykle předpokládají, že všechny země fungují v zásadě stejně. Ve skutečnosti však většina modelů neodpovídá empirickým zjištěním z konkrétních zemí, a proto nám o skutečných příčinách růstu mnoho neříká.

Podívejme se například na vztah mezi investicemi a růstem. V praxi často vidíme země s vysokou mírou investic a nízkým růstem, nebo naopak s nízkými investicemi a vysokým růstem. Vezměme si Zambii: podle raného modelu „investice–růst“ by dnes měla být bohatou zemí. Vzhledem k vysoké míře investic v období 1960–1994 by měla mít na konci tohoto období HDP na obyvatele kolem 20 000 dolarů – ve skutečnosti to však bylo jen asi 600 dolarů.

Dalším problémem teorií růstu je, že je pro nás mnohem snazší hledat příčiny našeho současného bohatství v minulosti, než činit silná tvrzení o budoucím růstu, a to dokonce i ve střednědobém horizontu. A konečně, příčiny ekonomického růstu v jedné zemi bývají do značné míry jedinečné pro daný kontext. Ekonomický růst je totiž vysoce komplexní a na prostředí závislý jev.

Ekonom Francisco Rodríguez proto s nadsázkou tvrdí, že na základě mezinárodních dat o růstu lze napsat v zásadě jen jeden opravdu platný vědecký článek s empirickým významem. Tento článek by pouze konstatoval, že odpověď na otázku „Co způsobuje ekonomický růst?“ není „X“ ani „Y“, ale: „Záleží na okolnostech.“

Když ani ekonomové přesně nevědí, jak růst podpořit, zdá se, že pro chudé země zbývá jen cesta pokusu a omylu. Je to ale pro vás uspokojivá představa?