Život v přechodech

„Přechody přicházejí. Buďte připraveni!“ Těmito slovy uvádí autor Bruce Feiler svou knihu. V tu chvíli ještě netušil, jak prorocká budou. Od vypuknutí pandemie covidu‑19 jsme všichni zažili narušení svých životů – od drobných změn, jako je práce z domova, až po vážné krize v podobě těžké nemoci či ztráty blízkého člověka.

Ať už se potýkáte s následky pandemie, nebo se vyrovnáváte s jinými osobními či profesními zvraty, tyto úryvky nabízejí zásadního průvodce zvládáním velkých životních přechodů. Ukazují, že i když může být změna dezorientující a děsivá, zároveň přináší cennou příležitost znovu promyslet, co dává našemu životu smysl.

Díky několika klíčovým nástrojům se naučíte pracovat se strachem a nejistotou a získáte výbavu, která vám pomůže zůstat pevní v jakémkoli přechodu. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• proč může být „šílený“ účes po rozvodu ve skutečnosti dobrý nápad,
• jak může vyprávění příběhů dodat vašemu životu hlubší smysl,
• a proč je mýtus lineárního života tak škodlivý.

Jaké příběhy si vyprávíte o svém životě? A jak reagujete, když se „zápletka“ vašeho života náhle změní způsobem, který jste si nevybrali a nemohli předvídat?

Bruce Feiler těmto otázkám čelil, když jeho jinak běžný život zasáhla série osobních krizí. Lékaři mu diagnostikovali vzácnou a smrtelnou formu rakoviny kostí. Téměř zbankrotoval. A aby toho nebylo málo, zjistil, že jeho otec, trpící Parkinsonovou chorobou, se opakovaně pokusil o sebevraždu.

Klíčová myšlenka této kapitoly zní: Vyprávění je v krizi záchranným lanem.

Bruce si vybudoval úspěšnou kariéru jako spisovatel, najednou ale měl pocit, že ztratil kontrolu nad vlastním příběhem. Jeho otec prožíval něco podobného: Parkinsonova choroba v něm vyvolávala pocit, že jeho život už nemá žádnou hodnotu.

Bruce si uvědomil, že to, co on i jeho otec prožívají, je především narativní problém: jejich životy se vychýlily z kurzu a oni už nevěděli, jak svým životním příběhům znovu dodat smysl.

Rozhodl se proto najít to, čemu začal říkat narativní řešení, a se svým otcem začal cíleně mluvit o jeho životě. Začal jednoduchými otázkami, například: „Jaké byly tvoje oblíbené hračky, když jsi byl dítě?“ Když otec nadšeně odpověděl, přešel k náročnějším otázkám, třeba: „Čeho v životě nejvíc lituješ?“

Tento proces jeho otce proměnil – během čtyř let napsal autobiografii a znovu našel vůli žít. Pro Bruce byl tento „trénink“ stejně zásadní. Došlo mu, že narazil na mnohem širší problém: lidé nevědí, jak se vypořádat s velkými životními přechody, protože netuší, jak je začlenit do svých životních příběhů.

Bruce se rozhodl svůj postřeh ověřit výzkumem. V následujících třech letech cestoval po Spojených státech a vedl rozhovory v rámci projektu, který nazval Projekt životního příběhu. Nakonec uskutečnil 225 hloubkových rozhovorů s lidmi všech věkových kategorií a z nejrůznějších prostředí. Všechny spojovalo jedno: jejich životy otřásly nečekané změny a oni hledali způsob, jak jim porozumět.

V dalších kapitolách uslyšíte některé z jejich mimořádných příběhů a zjistíte, jak nám vyprávění může pomoci projít změnou.

Jaký tvar má váš životní příběh? Zní to možná zvláštně – jak může mít život nějaký tvar? Když se ale podíváme blíž, ukáže se, že máme tendenci věřit, že naše životy sledují určitý vzorec.

Nejčastěji si představujeme, že náš život je lineární. Narodíme se, stárneme a mezi tím procházíme různými fázemi. Tento způsob uvažování je v naší kultuře tak zakořeněný, že se zdá naprosto samozřejmý.

V minulosti však lidé o struktuře života přemýšleli úplně jinak.

Klíčové poselství: Musíme přestat vnímat své životy jako lineární.

Starověké civilizace v Babylónu a Egyptě věřily, že život se pohybuje v cyklech spolu se střídáním ročních období. Lidé byli součástí kruhu života, který se každý rok opakoval týmiž rituály.

V pozdní antice se to začalo měnit. Lidé začali uvažovat více lineárně, mimo jiné pod vlivem rostoucí popularity Bible, která vykresluje dějiny jako lineární vývoj napříč věky. Na počátku novověku se tento lineární pojem života pevně usadil: člověk byl vnímán jako ten, kdo prochází sérií fází od mládí přes manželství až po stáří.

S nástupem průmyslové éry v 19. století se lidé stali posedlí časem. Kapesní hodinky se staly běžnou součástí života a lidé poprvé mohli plánovat svůj den doslova na minuty. Představa, že naše životy sledují lineární trajektorii, se tak po staletí upevňovala.

Problém je v tom, že naše životy ve skutečnosti neprobíhají podle předvídatelných fází. Nepředvídatelné přechody jsou normou, nikoli výjimkou – a mohou nastat kdykoli. Stačí se podívat na věkové rozpětí lidí, kteří dnes mívají děti: běžně od pozdního dospívání až po raná čtyřicátá léta.

Fascinuje nás pojem „krize středního věku“, ale kdo může říct, kdy přesně nastává? Pokud jsou změny a narušení skutečně normou, musíme jinak přemýšlet o tvaru našich životů a opustit starou představu, že budou následovat úhlednou, lineární dráhu. Potřebujeme tvořivější příběhy.