Zenová mysl, mysl začátečníka

Cítíte se rozrušení, ve stresu nebo obecně úzkostní? V moderním světě je velmi snadné uvíznout v rutině, ze které jako by nebylo úniku. Čelíme neustálému přívalu pracovních e‑mailů a povinností, společenských událostí a vztahů, cílů v oblasti kondice a hmotnosti. Snažíme se to všechno zvládnout a být dokonalí, úspěšní jedinci.

Co když to ale vůbec nemusí být takhle? Co když jsou priority společnosti úplně převrácené a honba za určitým společenským statusem, pracovním titulem nebo příjmovou skupinou je ve skutečnosti omyl? Co když byste mohli vrátit pozornost k samotným činnostem, které tvoří váš den, a najít v nich klid a spokojenost – bez jakéhokoli dalšího motivu?

V tomto shrnutí se dozvíte:

• v čem spočívá moudrost neduality,
• jaký je smysl „čisté činnosti“,
• a proč může být špatný kůň lepší než dobrý.

Mnoho moderních „guruů zdraví“ doporučuje určité tělesné postoje jako způsob, jak se cítit sebevědoměji a šťastněji. Zajímavé je, že podobný přístup zastává i starobylá praxe zenového buddhismu. Postoj, který praktikující zaujímají při meditaci, sám o sobě podporuje duchovní rozměr. A nejen to – zaujetí určité pozice v zenu v podstatě tvoří celou praxi, protože umožňuje mysli automaticky se naladit na duchovní rovinu. Cílem této praxe je tedy prostě sedět v tomto postoji.

Jak přesně vypadá? Sedněte si se zkříženýma nohama, ideálně do lotosového sedu: pravou nohu položte na levé stehno a levou na pravé. Páteř by měla být vzpřímená, brada jemně sklopená dolů. Střed těla, těsně pod pupíkem, by měl rovněž směřovat dolů k podlaze – tento jemný posun pomáhá stabilitě.

Nejde však jen o praktickou techniku. Lotosový sed má i symbolický význam, který se vztahuje k poměru mezi životem a smrtí. Přesněji řečeno, je symbolickým vyjádřením neduality – myšlenky, že všechny věci a bytosti na Zemi mají stejnou podstatu. Lidé mají tendenci vnímat, že mají dvě nohy, ale v lotosovém sedu se tyto dvě nohy „stávají jednou“: už není tak zřejmé, která je pravá a která levá.

Tento koncept neduality je zásadní, protože prostupuje každý aspekt zenového pohledu na svět. Z tohoto hlediska „život“ a „smrt“ neexistují jako dvě oddělené skutečnosti. Život končí, a přesto je věčný. Umíráte, a přece neumíráte. Tělo a mysl se rozplývají, ale zároveň zůstávají. Takové zdánlivé protiklady se v zenu sjednocují v jedinou harmonickou skutečnost – a právě ta je podstatou zenu.

Většina lidí si tlukotu svého srdce vůbec nevšímá, přesto je nesmírně prospěšné sledovat i tak základní životní procesy. Právě zde vstupuje do hry zenové dýchání, které v nás pěstuje povědomí o naší pravé podstatě.

Tato praxe spočívá v jednoduchém obrácení pozornosti k dechu. Sledujeme, jak vzduch vstupuje do těla a jak je znovu vydechován zpět do světa. Když si tento proces uvědomujeme, začínáme vidět svět jako jeden sjednocený celek bez ostrých hranic. Hrdlo je jako dveře, které se mohou otevřít a umožnit vzduchu volně proudit. Vnitřní svět těla a vnější svět se tak spojují v jediný proud dechu.

Tato praxe nás učí opouštět dualitu a představu, že existuje oddělené „já“ a „druzí“. V zenovém pojetí je vše, co existuje, pohyb dechu, který vyjadřuje naši buddhovskou, naši pravou podstatu.

To samo o sobě je hluboké, ale zenové dýchání jde ještě dál: rozpouští i náš pocit času a prostoru. Když se svět spolu s egem – s myšlenkami a vzpomínkami, které o sobě máme – rozplyne, čas a prostor přestávají existovat v podobě, jak je běžně chápeme. Už tu není konkrétní hodina na hodinách ani konkrétní místnost, ve které sedíme.

Možná si myslíme, že máme nějaký úkol, který musíme vyřídit „dnes odpoledne“, ale samotná představa „dnešního odpoledne“ je jen svévolný koncept. Ve skutečnosti tento úkol prostě vykonáme poté, co se stanou jiné věci, které se jednoduše odvíjejí jedna za druhou. Stejně jako náš dech tak i minuty plynou bez skutečné vzájemné odlišnosti. Všechno, co zakoušíme, je nádech a výdech, znovu a znovu.