Za hranice kultur

Globalizace prolomila bariéry. Dnes není nic neobvyklého vidět v jednom londýnském sousedství obyvatele z Asie, Ameriky, Afriky, Evropy i Austrálie. Můžete nasednout do letadla v New Yorku a za pár hodin být v Paříži; ze Sydney odešlete zprávu do Buenos Aires během jediné vteřiny. Jako globální společnost jsme překonali fyzické i technologické překážky a můžeme se navzájem snadno spojovat.

Jedna bariéra však přetrvává – kultura. V tomto shrnutí uvidíte, že bez ohledu na to, kolik překážek jsme odstranili, kultura stále rozděluje, určuje, jak se ve skupinách chováme a jak přemýšlíme. I dnes pro nás zůstává obtížné porozumět chování, které neznáme, a to často vede k nedorozumění – nebo ještě hůře.

Dozvíte se, jak rozpoznat kulturní vzorce, které vás zaslepují, a především jak překonat zažité návyky a otevřít svou mysl jiným kulturním normám. Zjistíte také, co mají společného němčina a programovací jazyky, proč se váš brazilský kolega nebude dlouze omlouvat za zpoždění a proč považují indiáni z kmene Pueblo západní školy za nedostatečné.

Lidé jsou ze své podstaty kulturní bytosti. Ať se člověk narodí a vyrůstá kdekoli, jeho kultura – tedy myšlenky, zvyky a společenské normy jeho komunity – nevyhnutelně ovlivní, jak se po celý život chová a jak přemýšlí.

Od narození se učíme od lidí kolem sebe. Jednotlivé činy se tak přizpůsobují kulturnímu kontextu, v němž člověk žije. Postupem času se z naučených činů stávají zvyky. Nakonec tyto zvyky přejdou do druhé přirozenosti a vykonáváme je téměř automaticky. Když dospějeme, jsou tyto naučené vzorce chování natolik zinternalizované, že si je často ani neuvědomujeme – a přitom jsou typické právě pro kulturu, v níž jsme vyrostli.

Dobře je to vidět například na způsobu, jakým se lidé zdraví. Zatímco Japonci se uklánějí, Inuité si třou nosy. V rámci každé kultury se takové chování považuje za samozřejmé a probíhá automaticky. Oba způsoby, ač se liší, vyjadřují respekt či vděčnost – ovšem pouze v rámci dané kulturní souvislosti.

Jaké další praktiky s sebou kultura nese? Různé kultury obvykle používají různé jazyky. Někteří badatelé tvrdí, že jazyk, jímž skupina mluví, výrazně ovlivňuje způsob jejího myšlení. Hypotéza Sapir–Whorf, formulovaná roku 1929 antropologem Edwardem Sapirem a lingvistou Benjaminem Whorfem, předpokládá, že způsob, jakým lidé vidí svět, je významně ovlivněn jazykem, kterým daný národ hovoří.

V angličtině můžete například říct: „Včera pršelo.“ Z této věty však není jasné, zda víte, že pršelo, protože jste zmokli v lijáku, protože jste ráno viděli kaluže, nebo proto, že vám to někdo řekl a vy jen předáváte informaci dál. Naproti tomu indiáni kmene Hopi z Arizony takové detaily kódují přímo ve slovesných tvarech svého jazyka. Posluchač se tak nedozví jen samotnou informaci, ale i její zdroj.

„Ahoj, Steve! Jak se máš? Jak se mají děti?“ – „Ahoj, Kate! Mám se dobře. Billy a Jane brzy jedou na letní tábor. A co ty?“

Připadá vám tento dialog povědomý? Krátké společenské rozhovory jsou skvělým příkladem kulturního vzorce. Když se na koktejlovém večírku bavíte s někým, koho znáte, postupujete podle známé a předvídatelné posloupnosti kroků – takovému kulturnímu vzorci říkáme také rituál.

Rituály provádíme každý den – v práci, při nákupu potravin i při seznamování. Jeden z autorových studentů si například v univerzitní knihovně všiml opakujícího se „rituálu dvoření“ mezi spolužáky. Obvykle do knihovny nejprve přišel chlapec a položil si na stůl knihy. Dívka, která o něj měla zájem, si sedla poblíž. Chlapec prolomil ledy tím, že se jí zeptal na nějakou banální věc, třeba co studuje. Dívka stručně odpověděla a po chvíli se odhodlala k delší konverzaci.

Posloupnost kroků, které lidé společně vykonávají, se od kultury ke kultuře liší. Jednou z oblastí, kde jsou kulturní rozdíly obzvlášť patrné, je řešení konfliktů.

Například člověk z Anglie nebo Spojených států může nejprve naznačovat, že je něco v nepořádku, pomocí jemných slovních narážek. Poté může poslat vzkaz prostřednictvím prostředníka, a teprve když to nepomůže, přistoupí k přímé konfrontaci. Pokud ani ta spor nevyřeší, může se obrátit na právníky.

Lidé z Latinské Ameriky nebo středomořských kultur však často vnímají řešení sporů jinak. Obecně se snaží vyhnout otevřené konfrontaci se spolupracovníky či členy rodiny, pokud nemají pocit, že je přímý zásah nezbytný. Důvodem je mimo jiné obava, že by se konflikt mohl vyhrotit a spustit kolotoč odvetných kroků.