Z našich myslí

Když se lidí zeptáte, zda jsou kreativní, většina z nich znejistí a zamumlá něco o tom, že postrádá umělecké nadání. Máme totiž tendenci si myslet, že kreativita je dar vyhrazený pro pár vyvolených – často umělců –, kteří se, jak předpokládáme, narodili s talentem skládat sonáty nebo režírovat filmy.

Ve skutečnosti jsou však všichni lidé vysoce kreativní a kreativita má nespočet podob – od vývoje nového farmaceutického produktu až po vymyšlení systému třídění dokumentů v kanceláři. Proč tedy tolik lidí věří, že jsou neproduktivní a postrádají kreativitu?

Částečně je to tím, že nás nikdo neučí být kreativní. Ať už ve škole, nebo v tradičních kancelářských zaměstnáních jsme vedeni k tomu, abychom plnili úkoly a poslouchali pokyny, aplikovali dané systémy a bezmyšlenkovitě se učili hotový obsah. Není divu, že se většina lidí po letech dodržování pravidel cítí neschopná být kreativní.

Nikdy však není pozdě to změnit. V tomto shrnutí se dozvíte, co kreativita ve skutečnosti je, proč ji potřebujeme více než kdy dříve a jak můžete podpořit kreativitu ve své firmě i ve vlastní rodině.

Během jediné generace došlo k obrovským změnám. Dnes, když se podíváte na svůj iPhone, držíte v dlani větší výpočetní výkon, než jaký byl k dispozici na celé planetě v roce 1940. A tempo vývoje se stále zrychluje. Současná rychlost technologické evoluce je skutečně mimořádná.

Představme si posledních 3 000 let jako 12 hodin. Každá minuta by pak odpovídala 50 letům. Teprve před třemi minutami jsme se dostali za éru plachetnic a kočárů tažených koňmi. Před dvěma a půl minutami se objevily první automobily a o 30 sekund později vzlétlo první motorové letadlo. Před padesáti sekundami, v roce 1969, přistálo Apollo na Měsíci a teprve před jednou sekundou, v roce 2010, byl vypuštěn první automatický kosmický modul, který dokázal přistát zcela samostatně.

Zaměříme‑li se na komunikaci, je pokrok ještě rychlejší. Zatímco první osobní počítač byl vynalezen před 41 sekundami, internet začal fungovat teprve před 25 sekundami a SMS zprávy se objevily jen o tři sekundy později. Je zřejmé, že dnešní technologie urazily za velmi krátkou dobu obrovský kus cesty – a dokonce i běžné digitální hodinky mají více výkonu a paměti než NASA v roce 1969 při přistání Apolla na Měsíci.

Vzhledem k tomu, jak rychle se technologie vyvíjejí, bude skutečná konkurenční výhoda spočívat v tom, kdo dokáže přicházet s nejlepšími kreativními nápady. Kreativita se tak stává nezbytnou dovedností každého budoucího lídra v podnikání.

Jak se navíc podniky i trendy stále rychleji mění, představa jedné práce na celý život se stává minulostí. V prostředí zítřejšího trhu práce budou vzkvétat ti, kdo mají flexibilní, přenositelné a přizpůsobivé schopnosti.

Snadno můžeme nabýt dojmu, že dnešní vzdělávací systém tu byl vždy. Ve skutečnosti však myšlenka povinného základního vzdělání existuje teprve od poloviny devatenáctého století. Předtím byla jakákoli forma formálního vzdělávání výsadou úzké skupiny lidí.

Systém veřejného školství se začal rozvíjet kolem roku 1860 jako způsob, jak vychovat pracovní sílu pro průmyslovou revoluci. Samozřejmě bylo žádoucí, aby co nejvíce lidí mělo přístup ke vzdělání, přesto však dodnes vidíme, jak velké třídy veřejných škol odrážejí principy průmyslové výroby.

Výhodou tohoto „montážního“ přístupu ke vzdělávání bylo, že umožnil státům připravit budoucí pracovníky na zaměstnání ve výrobě, inženýrství a na efektivní, rychlou produkci. Od studentů se očekávalo, že budou přísně dodržovat pravidla, budou organizovaní a podrobí se standardizovaným testům. Nezáleželo na tom, že někteří žáci vynikají nebo projevují zvláštní zájem o určité předměty – od všech se očekávalo, že absolvují stejné kurzy, budou používat stejné, často zastaralé materiály a budou hodnoceni podle stejné stupnice.

A mnoho se na tom nezměnilo. Podobně jako pracovníci v továrně se i od žáků v moderních školách stále očekává, že budou reagovat na zvonění a signály, které určují začátek a konec hodin, čas na přestávku nebo na oběd. Samotný postup vzdělávání – od první třídy přes druhou a další ročníky – je velmi podobný lineárním principům výroby.

Učitelé v tomto systému připomínají mistry na montážní lince: jsou rozděleni podle specializací, aby zajistili, že určité úkoly budou splněny, zatímco žáci postupují po pomyslné lince a přecházejí z jedné učebny do druhé. Každá fáze systému logicky navazuje na tu předchozí a studenti jsou považováni za úspěšné, pokud „normálně“ postupují tímto standardizovaným procesem.

Jak však uvidíme v následující části, tento systém už neodráží realitu moderního podnikatelského světa. Dávno jsme překročili éru montážních linek – a tomu by se měl přizpůsobit i náš vzdělávací systém.