Vzestup Donalda Trumpa

Donald Trump je pravděpodobně nejméně pravděpodobným prezidentem v dějinách Spojených států. Je totiž naprostý outsider – realitní magnát a hvězda reality show, který nemá žádné politické ani diplomatické zkušenosti. Svou outsiderovskou pozici však dokázal proměnit ve výhodu a získal hlasy těch, kteří se začali obávat establishmentu.

Trump působí dojmem síly a důvtipu – a pro mnohé vypadá jako člověk, který „dotáhne věci do konce“. Pokud plánuje řídit Spojené státy jako firmu, dává smysl podívat se podrobně na jeho historii podnikatele. Jak si vybírá spojence? Jak zachází se svými nepřáteli? Je kompetentním a odpovědným lídrem?

Tato kniha, která se do tématu detailně noří, nabízí několik poměrně znepokojivých odpovědí. Dozvíte se mimo jiné, proč byla Trump University vším možným, jen ne univerzitou; jak zvláštní je vztah mezi Trumpovými náladami a jeho „fakty“; a jak Trump připravil o zdravotní financování svého vážně nemocného synovce.

Chceme-li pochopit, jak Trump v roce 2016 přilákal tolik voličů, je důležité podívat se na veřejný obraz, který si vybudoval. Stylizoval se do role zachránce, jakéhosi moderního Midase, který dokáže proměnit jakýkoli projekt ve zlato.

Trump velmi dobře rozumí fungování médií – jejich preferencím i slabinám. Díky tomu se mu podařilo vytvořit obraz, který uchvátil veřejnou představivost. Mnozí novináři pracují pod tvrdými termíny, které jim neumožňují vždy provádět důkladný výzkum. Trump si je této slabiny dobře vědom, a proto jim servíruje hotové „tiskové příběhy“, často i s připravenými fotografiemi, které podporují jeho agendu. Má za sebou roky praxe – a příběhy, které dodává, jsou často plné klamů.

V 70. letech například přistoupil na vyrovnání v soudním sporu, které ho nutilo přijímat do svých newyorských bytů i nájemníky jiné než bílé pleti. Když však mluvil s médii, příběh překroutil tak, aby zdůraznil, že v rámci „malého vyrovnání“ nemusel přiznat žádnou vinu.

A v červnu 2015, když Trump oznamoval svou prezidentskou kampaň, vypadalo to na první pohled jako velký úspěch: sál v Trump Tower byl zaplněn mladými lidmi, kteří nadšeně povzbuzovali. Ve skutečnosti šlo o pečlivě zinscenovanou mediální akci. Mnoho účastníků byli komparzisté, najatí za 50 dolarů, aby se usmívali a tleskali.

Trumpova historie mediálních mystifikací zahrnuje i to, že se během telefonických rozhovorů vydával za fiktivní osoby ze své vlastní organizace, aby do médií podsouval příznivé příběhy, které ho vykreslí v co nejlepším světle. V roce 1980 například zavolal do deníku The New York Times a předstíral, že je „John Baron“, viceprezident The Trump Organization. Snažil se tehdy rozptýlit zvěsti o zmizelém uměleckém díle na jednom z jeho stavebních projektů, aby předešel skandálu.

O několik let později, tentokrát v rozhovoru pro časopis People, se vydával za asistenta jménem „John Miller“. Jako Miller novináři tvrdil, že jeho šéf – tedy Donald Trump – nemůže poskytnout rozhovor, protože je příliš zaneprázdněn množstvím krásných celebrit, jako jsou Madonna nebo Kim Basinger, které se údajně ucházejí o jeho pozornost.

Udržet veřejný obraz mocného a bezchybného podnikatele není snadné. A protože Trumpův úspěch do značné míry stojí právě na této fasádě, udělá téměř cokoli, aby ji bránil.

Tato obrana často spočívala v podávání žalob nebo alespoň ve vyhrožování žalobou každému novináři, který zveřejnil či zamýšlel zveřejnit něco, co zpochybňuje pravdivost jeho tvrzení nebo rozumnost jeho činů. I když ví, že konkrétní spor nemůže vyhrát, samotná hrozba soudního řízení odradí mnoho vydavatelů a novinářů, kteří buď nemají prostředky na krytí právních nákladů, nebo se děsí představy letité arbitráže.

Zvlášť citlivý je Trump na obraz svého obrovského bohatství, a proto zažaloval Timothyho O’Briena, autora knihy TrumpNation. Trump chce, aby média věřila, že jeho čisté jmění se pohybuje v miliardách, ale na základě dokumentů, které O’Brienovi osobně ukázal, se zdá, že jeho skutečná hodnota byla spíše někde mezi 150 a 250 miliony dolarů. O’Brien byl tímto soudním sporem léta blokován, nakonec však byla žaloba zamítnuta. Trump však s výsledkem nebyl nespokojen – dokonce přiznal, že skutečným cílem žaloby bylo učinit O’Brienův život neúnosným. V tomto ohledu tedy pro něj byla žaloba úspěchem.

Trump se také stal mistrem v odvracení jakýchkoli faktů, které by mohly zpochybnit obraz, jejž si pečlivě buduje. Příkladem může být situace z jeho prezidentské kampaně, kdy byl v pořadu Today na stanici NBC dotázán na svou výpověď z roku 1991, v níž přiznal, že se vydával za Johna Barona a Johna Millera. Nejprve jednoduše lhal a tvrdil, že o ničem takovém slyší poprvé. Když se ho však moderátor dál vyptával, Trump obratně odvedl pozornost tím, že zpochybnil legitimitu samotné otázky a naznačil, že ptát se na incident starý 25 let je pod úroveň seriózního novináře.

Vidíme tedy, že Trump má velmi osobitý způsob zacházení s fakty – a tomu se budeme podrobněji věnovat v následujících kapitolách.