Vzestup a pád dinosaurů

Dinosauři už dlouho fascinují naši představivost. Stačí si vzpomenout na úspěšné filmové série jako Jurský park – a kdo by mohl zapomenout na souboj T. rexe v Jacksonově King Kongovi? To je ale jen fantazie. Kolik toho o dinosaurech doopravdy víte?

Právě tady přichází ke slovu Steve Brusatte. Lidé existují jen zlomek doby, po kterou byli na Zemi dinosauři – což dobře ukazuje, jak rychle se může všechno ztratit, stejně jako se to stalo jim. Po téměř 200 milionů let dinosauři putovali po Zemi a vládli jí, dávno předtím, než vůbec mohli být lidé považováni za samostatný druh. Pak, před 66 miliony let, byli náhle zcela vyhlazeni.

Během posledních několika století se nám podařilo poskládat – někdy doslova! – fakta o nich a o prostředí, v němž žili. Díky fascinujícím novým výzkumům a objevům jsme dnes blíž než kdy dřív k pochopení dějin dinosaurů, i když některé dílky skládačky stále chybějí.

Nechte se těmito poznámkami přenést do doby před vznikem lidstva – do světa dinosaurů. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• co mají společného disneyovské filmy Fantasia a Pinocchio s T. rexem,
• kde se odehrála polovina všech nedávných objevů dinosauřích fosilií,
• a proč byla Transylvánie domovem trpasličích dinosaurů.

V populární představě trvalo „vláda“ dinosaurů na Zemi od prvních náznaků života až do jejich vyhynutí. Ve skutečnosti ale dinosauři rozhodně nebyli prvními obyvateli planety.

Přibližně před 390 miliony let se život poprvé vydal z moří na souš. Od té doby až do konce permu, zhruba před 252 miliony let, obývala Zemi řada podivných plazích i savcovitých tvorů. Perm však skončil největším masovým vymíráním v dějinách Země.

Začalo to, když sopky začaly chrlit obrovské množství magmatu. Výlevy pokračovaly stovky tisíc, možná i několik milionů let. Geologické záznamy dokládají rozsah této katastrofy: při pohledu na horninové souvrství z tohoto období se typ horniny dramaticky mění a fosilie najednou mizí. Důsledky byly zdrcující – když krize skončila a začal trias, bylo vyhubeno asi 90 procent všech druhů.

Ne všechen život ale zmizel. Z doby před asi 250 miliony let se dochovaly stopy raných archosaurů – prastarých plazích předků dinosaurů. V tomto novém světě se archosauři rychle rozšířili a brzy se rozdělili do dvou hlavních větví. Jednu tvořili předkové dnešních krokodýlů, tzv. pseudosuchiani – jejich jméno znamená „nepraví krokodýli“. Druhou větev představovali avemetatarsaliáni.

Právě z avemetatarsaliánů se vyvinuli dinosauři, kteří se následně rozdělili do tří velkých skupin: masožravých teropodů, býložravých ornitischií a dlouhokrkých sauropodů. Tyto skupiny se nejen vyvinuly a přežily – přímo vzkvétaly.

Před 230 miliony let se například v oblasti, která dnes tvoří argentinský provinční park Ischigualasto, soustředilo nespočet druhů. Víme to díky mimořádnému množství fosilií, které zde byly během dvacátého století objeveny. Horké a vlhké klima s občasnými povodněmi vytvářelo ideální podmínky pro fosilizaci.

Aby mohl začít věk dinosaurů, byla tedy potřeba téměř apokalyptická událost – perm–triasové vymírání. Trias už však skutečně odstartoval. Čekal nás fascinující a rozmanitý evoluční příběh – ale k jeho vrcholu vedla ještě poměrně dlouhá cesta.

Před 230 miliony let vypadala Země úplně jinak než dnes. Neexistovaly oddělené kontinenty, jen jediná pevnina, dnes známá jako Pangea. Bylo také velmi horko: póly nebyly zaledněné a panovaly tam teploty srovnatelné s dnešním Londýnem či San Franciskem.

Pangeu navíc sužovaly tzv. megamonzuny, které účinně rozdělily superkontinent na různé ekologické oblasti. Každá z těchto nových ekologických provincií byla v podstatě prázdným plátnem. Permské vymírání je vyčistilo a proměnilo v úrodnou půdu pro nejrůznější tvory.

Příroda začala „experimentovat“ a brzy se na Zemi objevilo ohromné množství různých savců, obojživelníků a plazů. Dinosauři mezi nimi samozřejmě byli také – ale rozhodně ještě nebyli dominantní.

V Ischigualastu například tvořili jen asi 10 až 20 procent tehdejšího ekosystému. A to je poměrně vysoké číslo: autorovy vlastní terénní výzkumy v Portugalsku ukázaly, že dinosauři v tomto období dokonce vůbec nežili v teplejších rovníkových oblastech Pangey. V nedalekém Španělsku a Maroku fosilní záznamy ukazují pouze plazy a obojživelníky.

Je tedy zřejmé, že dinosauři se tehdy drželi vlhčích oblastí na jižní polokouli, včetně dnešní Brazílie a Indie. Hranice „dinosauřího území“ však nebyly neměnné – dinosauři zvyšovali své počty a brzy se rozšířili po celém světě.

Mělo to dva hlavní důvody. Prvním bylo, že zhruba před 225 až 215 miliony let začali ubývat velcí plazi, kteří do té doby dominovali vlhkým ekosystémům. Vědci si nejsou jistí proč, ale tato změna poskytla dinosaurům prostor a zdroje k rychlému rozmnožení – až nakonec tvořili asi 30 procent druhů v těchto oblastech.

Poté, kolem 215 milionů let před současností, se některým dinosaurům pravděpodobně v důsledku změn klimatu podařilo migrovat na sever napříč Pangeou. Důkazy o tom nacházíme v dnešní Arizoně a Novém Mexiku. Například souvrství Chinle – sled hornin vzniklý před 225 až 200 miliony let – je plné fosilií z tohoto období. Ukazuje bohatý ekosystém plný velkých obojživelníků a plazů. A co je klíčové, dochovaly se tam i fosilie několika menších masožravých teropodů.

Po 30 milionech let tak dinosauři získali pevnou oporu, ale stále žili ve stínu pseudosuchianů – „nepravých krokodýlů“, s nimiž jsme se setkali v předchozí kapitole. Dinosauři však stáli na prahu velkého zlomu.