Vzestup

Pokud jste se někdy věnovali něčemu tvůrčímu, určitě jste zažili neúspěch. Patří k tomu neoddělitelně. A nejen to. Když se podíváme na to, jak někteří z největších myslitelů lidstva chápou neúspěch, zjistíme, že ho nepovažují za překážku, kterou je třeba „překonat“. Vidí v něm nezbytnou součást cesty k mistrovství.

Kniha „The Rise“ ukazuje, proč není neúspěch něco, čeho bychom se měli bát, ale spíše něco, čemu bychom měli porozumět. Jak nás může posunout blíž k našim úspěchům? Při čtení této knihy zjistíte, proč jsou amatéři často kreativnější než odborníci, co nás mohou naučit bojová umění o přijímání neúspěchu a proč jeden malíř, který tvrdošíjně ignoroval kritiku, nakonec přišel o rozum.

Když lidé mluví o umělcích a sportovcích, často používají černobílé nálepky jako „dobrý“ nebo „špatný“, „úspěch“ nebo „neúspěch“. Takový hierarchický jazyk je ale zásadně zavádějící, protože neúspěch vám ve skutečnosti může pomoci dosáhnout mistrovství.

Abychom pochopili, proč může být neúspěch takovou výhodou, musíme nejprve porozumět samotnému mistrovství. Mistrovství souvisí s vytrvalostí, nikoli s perfekcionismem (ten se týká toho, jak chceme, aby nás vnímali ostatní) ani s úspěchem (ten se vztahuje ke konkrétním výsledkům či událostem). Jinými slovy, mistrovství je neúnavné směřování k cíli.

Můžeme si ho představit jako hon za něčím, co nikdy nemůžeme zcela „dohonit“ – jako úsilí o nemožné. Podívejme se na tzv. paradox lukostřelce jako na metaforu procesu směřování k mistrovství. Paradox lukostřelce vyjadřuje myšlenku, že lukostřelec napíná tětivu a míří šíp tak, aby zohlednil i prvky, které nemá pod kontrolou, například počasí. V jistém smyslu se tedy neustále snaží ovlivňovat něco, co ovlivnit nelze.

Podobně jako lukostřelec se i ti, kdo usilují o mistrovství, pokoušejí zasáhnout cíl, i když čelí obrovským zkouškám, nad nimiž nemají žádnou moc. A protože mistrovství vyrůstá z tohoto nepřetržitého procesu vytrvalého úsilí, neměli bychom vůbec používat slovo „neúspěch“ k popisu obtíží, na které cestou narážíme. Dokud totiž pokračujete v práci i po okamžiku „neúspěchu“, stává se z této události zkušenost, ze které se učíte.

A nejen to – tyto obtíže (tedy „neúspěchy“) mohou být i zdrojem motivace. Jak řekl dramatik Tennessee Williams: „Zjevný neúspěch hry mě vrací k mé psací mašině ještě tu noc, než vyjdou recenze. Nutí mě vrátit se k práci víc, než kdybych měl úspěch.“

Když je neúspěch tak problematický pojem, jak vlastně mluvit o tom, že jsme zatím nedosáhli svého potenciálu? Autorka používá pojem Propast – trhlinu mezi tím, čeho jste už dosáhli, a tím, čeho dosáhnout můžete.

Mladý básník Hart Crane se s touto Propastí setkal ve chvíli, kdy vážený básník Ezra Pound označil jeho dílo za „samé vejce a žádný inkubátor“. Mínil tím, že Craneova poezie neodpovídá jeho obrovskému potenciálu. Jinými slovy: Crane uvízl v Propasti.

Protože do Propasti může spadnout kdokoli, co s tím můžeme dělat? Nejprve je potřeba vytvořit si bezpečné útočiště – mentální nebo fyzický prostor, který vás chrání před kritikou a umožňuje vám riskovat.

Dramatik August Wilson si své bezpečné útočiště našel v restauraci. Jednou, když tam usilovně psal, se ho číšnice zeptala, jestli píše na ubrousky „protože to se nepočítá“. A přesně o to šlo: Wilson psal na ubrousky, protože se tak cítil v bezpečí; umožňovalo mu to pokračovat, aniž by se bál kritiky.

Bezpečné útočiště může být nesmírně cenné pro uvolnění kreativity, ale zároveň v sobě skrývá rizika. Při dlouhodobém skrývání se totiž snadno ztratí kontakt s realitou. To se stalo Pontormovi, florentskému malíři šestnáctého století, který strávil jedenáct let v izolaci prací na jedné fresce. Když dílo dokončil, nepřežil ani on, ani obraz.

Právě rizika izolace jsou důvodem, proč po vytvoření bezpečného útočiště musíte najít způsob, jak do svého procesu znovu vpustit kritiku a tlak. Skladatel Leonard Bernstein si cenil tlaku omezeného času: „K dosažení velkých věcí jsou potřeba dvě věci: plán a nedostatek času.“

Neurolog a spisovatel Oliver Sacks byl například zoufalý, protože měsíc nic nenapsal. Dal si proto drastické ultimátum: buď napíše knihu za deset dní, nebo spáchá sebevraždu. A co se stalo o devět dní později? Sacks knihu dokončil.