Výroba souhlasu

Média plní řadu rolí: mají nás informovat, bavit i rozptylovat. Masová média však mají ještě jednu zásadní funkci – prosazovat sdílené společenské hodnoty a normy chování. Vláda a další vládnoucí instituce potřebují kanál, jímž mohou „vzdělávat“ širokou veřejnost ve svých ideálech, a masová média tuto roli naplňují.

Protože je společnost v oblasti bohatství a moci mimořádně nerovná, obrana status quo ze strany médií ve skutečnosti znamená obhajobu zájmů dominantní elity a zajištění toho, aby její politicky a ekonomicky privilegované postavení zůstalo zachováno. Média proto musejí své zpravodajství zkreslovat tak, aby vytvářela příběhy podporující vládnoucí politické a ekonomické vrstvy – úzkou skupinu lidí stojících na vrcholu společnosti.

V roli obhájce společenských hierarchií média fakticky produkují propagandu ve prospěch vládnoucích tříd. Masová média často s pýchou tvrdí, že přinášejí objektivní a důvěryhodné zpravodajství a že „volají mocné k odpovědnosti“; zpravodajství o válce ve Vietnamu bývá často uváděno jako příklad. Ve skutečnosti však média nemají zájem hájit veřejný zájem proti bohatým a vlivným. Naopak chrání práva a privilegia vládnoucích elit tím, že události podávají skrze úzký a zaujatý filtr.

Tím zajišťují, že publikum přijímá své místo v nerovné a nespravedlivé společenské struktuře. Média hrají klíčovou roli při indoktrinaci lidí, aby se s nerovnou společností smířili.

Někdy se může zdát, že média vládnoucí elity kritizují. Existuje mnoho případů – klasickým příkladem je aféra Watergate – kdy jsou politici či podnikatelé podrobováni mediální kritice a jejich prohřešky jsou odhalovány. Takové případy mohou na první pohled zpochybňovat tezi o inherentní zaujatosti médií ve prospěch vládnoucích tříd. Mluvčí médií pak s oblibou prohlašují, že vystupují jako obhájci svobody slova a širší veřejnosti proti bohatým a mocným.

Ve skutečnosti se však v těchto situacích takzvaná kritika masových médií omezuje na prosazování zájmů jedné části elity proti jiné. Nikdy nejde o kritiku elit z perspektivy neelitních skupin. Když kritika přichází zvenčí elitních struktur, média ji potlačují nebo ignorují.

Aféra Watergate je ukázkovým příkladem takového střetu uvnitř elity. Média byla plně ochotná vyšetřovat a usvědčovat Richarda Nixona a jeho spolupracovníky, protože oběťmi jejich zločinu byli mocní demokraté – politická strana, která sama reprezentovala část elity. Když však byla Socialistická dělnická strana, malá formace nereprezentující žádný elitní zájem, nezákonně sledována vládními agenturami, média mlčela.

Média tedy ve skutečnosti nikdy systematicky nekritizují vládnoucí elitu jako celek; mohou tak pouze působit v situacích, kdy se zájmy uvnitř elity navzájem střetávají.

Masová média výrazně naklánějí své zpravodajství ve prospěch zájmů a názorů elit. Zprávy, které těmto zájmům odporují, jsou záměrně ignorovány nebo potlačovány.

Na rozdíl od médií v autoritářských režimech nejsou západní média formálně omezena státním vlastnictvím či přímou cenzurou. Síly, které je nutí chovat se určitým způsobem, jsou subtilnější a „přirozenější“, což mnohé vede k mylnému přesvědčení, že západní média jsou „svobodná“ a „objektivní“.

Tlak, který masová média nutí vyrábět propagandu ve prospěch vyšších vrstev společenské hierarchie, lze nejlépe vysvětlit pomocí „propagandistického modelu“. Tento model popisuje soustavu filtrů, jimiž informace musejí projít, než jsou považovány za dostatečně „čisté“, aby se z nich stala zpráva.

Tyto filtry zahrnují například finanční pobídky, jako je nutnost být ziskový nebo neprovokovat vlastníky a inzerenty. Nadnárodní společnost General Electric například vlastní značnou část mediálního trhu. Působí v kontroverzních oblastech jaderné energetiky a obchodu se zbraněmi, a proto se silně opírá o své mediální sítě, aby se vyhnula negativní publicitě v těchto oblastech.

Další filtry vyplývají ze samotných zdrojů zpráv a způsobu, jakým jsou informace prezentovány. Protože vládní agentury a velké korporace poskytují značnou část zdrojového materiálu pro zpravodajství, média se na ně silně spoléhají. Tyto zdroje tak mohou nad médii uplatňovat kontrolu tím, že jim dodávají pečlivě vybrané a vhodně zarámované informace.

Souhra těchto filtrů zajišťuje, že jakékoli zprávy, které se nakonec v médiích objeví, jsou výrazně nakloněny těm, kdo drží moc. Masová média se tak řídí „propagandistickým modelem“, který systematicky filtruje informace odporující zájmům elit.