Výkon na maximum

Nemusíte být olympijský atlet, abyste mohli těžit z principů sportovní psychologie. Jak vysvětluje autor a zkušený olympijský trenér Michael Bar-Eli, basketbalové týmy i pracovní kolektivy mohou využít osvědčené techniky sportovní psychologie k posunutí svého výkonu na novou úroveň.

Tyto úryvky vám představí některé z nejspolehlivějších a nejužitečnějších metod, jak zlepšit výkon, doplněné o historické příklady, které tyto metody ilustrují a ukazují pozoruhodné výsledky, jichž díky nim lze dosáhnout. I pokud nejste v nejlepší fyzické kondici nebo se „jen“ chcete naučit, jak zlepšit výkon a morálku v kanceláři, najdete zde prakticky využitelné techniky.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné:

• co nás může naučit skok do výšky pozpátku o inovacích,
• který fotbalový tým dokazuje, že přátelství není podmínkou úspěchu,
• a jak vám aktivní představivost může pomoci dosahovat lepších výsledků.

V zimě roku 1971 sloužil autor Michael Bar-Eli v izraelské armádě a procházel mimořádně náročným základním výcvikem. Ten mimo jiné zahrnoval povinný běh na 3 000 metrů v čase kratším než 12 minut.

Při tréninkových bězích se Bar-Eli opakovaně ocital na konci skupiny. Pak mu velitel pohrozil, že pokud se nezlepší, dostane čtyři hodiny noční služby navíc. Právě tato hrozba se ukázala být motivací, kterou potřeboval.

Okamžitě si stanovil konkrétní cíl: držet krok s vedoucími běžci, kteří stabilně běhali pod 12 minut. A skutečně – když přišel čas na oficiální závod, podařilo se mu doběhnout v požadovaném limitu.

Tato zkušenost ho naučila důležitou lekci o tom, jak zásadně mohou cíle ovlivnit výsledek – pokud jsou dostatečně konkrétní. Konkrétnost je klíčová, protože vede k vytvoření podrobného akčního plánu, na který se můžete soustředit a podle nějž můžete měřit svůj pokrok. To vše výrazně zvyšuje šanci, že cíle dosáhnete.

V případě autorova běhu byl cíl jasný: držet se vedoucích běžců. Díky tomu mohl plánovat, soustředit se a průběžně vyhodnocovat svůj výkon tím, že porovnával své tempo s jejich. Když sledoval, jak si vede ve srovnání s nimi, přesně věděl, kdy a kde musí přidat, aby zůstal „v závěsu“.

Kdyby se spokojil s vágním předsevzetím „udělám, co bude v mých silách“, nebyl by ani zdaleka tak soustředěný a motivovaný – neměl by totiž žádné konkrétní měřítko, podle kterého by mohl posuzovat svůj postup. Autorovo „nejlepší“ nemělo žádné přesné tempo.

U dlouhodobějších cílů je vhodné používat konkrétní krátkodobé cíle jako stavební kameny. Jeden z největších amerických olympijských plavců John Naber tuto strategii postupného stanovování cílů využil s historickým úspěchem.

Jeho dlouhodobý cíl byl jasný: během čtyř let před další olympiádou zlepšit svůj osobní rekord o čtyři sekundy. Pokud by se mu to podařilo, měl reálnou šanci na zlato. Aby tohoto hlavního cíle dosáhl, rozložil si ho do menších, ale stále konkrétních krátkodobých cílů – v každém tréninku chtěl stáhnout čas o zlomek sekundy. Věděl, že tímto způsobem se po čtyřech letech dostane na kýžené čtyři sekundy.

Naberova strategie fungovala dokonale. Zlomky sekund se sčítaly přesně tak, jak plánoval, a jeho nový čas mu nejen vynesl zlatou medaili, ale zároveň i světový rekord.

Ve starověkém řeckém mýtu o Pygmalionovi se sochař hluboce zamiluje do jedné ze svých soch – natolik, že se modlí k bohyni Venuši, aby jí vdechla život. Venuše se nad ním slituje, jeho přání splní a nově vzniklý pár spolu má dítě a žije šťastně až do smrti.

Tento starý příběh vystihuje to, co moderní psychologie označuje jako „sebenaplňující proroctví“ – tedy situaci, kdy je naše víra v určitý výsledek tak silná, že svým chováním přispějeme k tomu, že se skutečně naplní.

Podobně je tomu i u sportovního výkonu. Očekávání, která hráči mají, mohou výrazně ovlivnit, jak nakonec zahrají. A jedním z nejúčinnějších způsobů, jak tato očekávání změnit, je posílit jejich sebevědomí.

Jak tedy zvýšit sebevědomí? Existují dva hlavní způsoby.

Prvním je zprostředkovaná zkušenost: když vidíte, že někdo jiný úspěšně zvládne například vysoký skok, posílí to vaši víru, že to dokážete také.

Druhým, ještě silnějším způsobem je vlastní, přímá zkušenost. Představme si fotbalistu, který se bojí kopat penalty – pokaždé znejistí a napálí míč vysoko nad branku. Takový hráč může své sebevědomí posílit jinak: například tím, že mu trenér svěří několik rohových kopů. Jakmile se začne v situacích pod tlakem cítit jistěji, bude mít i při příští penaltě mnohem větší sebedůvěru.

Legendární izraelský basketbalový trenér Ralph Klein si význam sebevědomí hráčů velmi dobře uvědomoval. V roce 1992 měl tým, který neoplýval výjimečnými talenty a výsledkově se trápil. Aby posílil jejich sebevědomí a změnil jejich očekávání, uchýlil se k malé „milostivé lži“.

Řekl svým hráčům, že mají nejlepší obranu v celé lize. Brzy poté začal tým hrát s novým sebevědomím. Hráči byli tak odhodlaní naplnit Kleinova slova, že začali podávat výkony výrazně převyšující jejich papírové předpoklady – a v dané sezóně se dokonce probojovali až do finále šampionátu.