Volání divočiny a svobody

Každý rodič, který někdy uvažoval o domácím vzdělávání svých dětí, se nad tím musel aspoň jednou či dvakrát vážně zamyslet. Domácí vzdělávání rozhodně není pro každého – vyžaduje určitou změnu životního stylu. Mnoho rodičů ho vnímá jako další zodpovědnost a ztrátu vlastní autonomie. Říkají věci jako: „To musí být vyčerpávající,“ „kdy bych si našel čas pro sebe?“ nebo „nejsem kvalifikovaný, abych učil všechno.“ To jsou zcela oprávněné obavy.

Pokud vás ale právě tyto obavy od domácího vzdělávání odrazují, můžete najít útěchu v následujících myšlenkách. Ukážou vám, že pokud jste vyčerpaní, pravděpodobně nedáváte svému dítěti dostatek svobody. Připomenou vám, že čas strávený s dětmi je zároveň časem pro sebe. A také vám ukážou, že skutečnost, že nejste „kvalifikovaní“ učit všechno, je spíše výhodou než překážkou.

Na této cestě budete inspirováni znovuobjevit v sobě dětskou zvědavost a schopnost žasnout, stát se hravějšími a tvořivějšími a dát prostor své „divoké“ stránce.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak tradiční školy připravují naše děti na kancelářský život,
• jak se jedné slepé a hluché ženě podařilo vystudovat vysokou školu,
• a proč mají matky tendenci volit ten nejbolestivější druh antiseptika.

V první školní den naložila autorka svého syna Wyatta do školního autobusu a dívala se, jak mizí v zatáčkách ulice. Pak udělala to, co by udělala nejedna matka – sedla do auta a autobus nenápadně následovala. Sledujíc jeho hlavu přes sklo okna, jela až ke škole. Pozorovala, jak její chlapec vešel do budovy a zmizel jí z dohledu. A pak, když seděla sama v autě, rozplakala se nad tím, jak rychle skončilo bezstarostné období synova dětství.

V té chvíli pro ni škola vůbec nebyla tématem k diskusi. Děti přece musí chodit do školy. Patří to k dospívání. Všichni to tak dělají. A tak se s tím smířila. Přijala, že se mezi nimi pomalu, ale jistě vytváří odstup. Snášela by cokoli, pokud by to bylo pro dobro jejího syna.

Jenže její syn se začal měnit. Stále víc ho zajímalo, co si o něm myslí vrstevníci. Ztrácel dětskou zvědavost a méně si hrál. Autorka říká, že to bylo, jako by v jeho očích pohaslo světlo. A jí začal chybět její malý kamarád.

Právě jiná matka, která už své děti učila doma, v ní poprvé zasela myšlenku na domácí vzdělávání. Nikdy předtím o něm vážně neuvažovala. Nechtěla přece, aby její dítě vyrostlo „divné“. Nechtěla mu zkazit budoucnost. Když však stála před vyhlídkou, že přijde o chlapce, jakého znala a milovala, dopadla na ni myšlenka domácího vzdělávání jako náraz naděje.

Jedno odpoledne si spolu sedly u kávy a její přítelkyně ji provedla základními možnostmi. Ukázalo se, že existuje celá řada přístupů k domácímu vzdělávání – oblíbené jsou například metody Charlotte Masonové a Montessori, stále větší pozornost získává i přístup Reggio Emilia. Autorka byla zaplavena množstvím jmen a teorií o tom, jak by vzdělávání mohlo vypadat, až se z omámení vlastními samozřejmými předpoklady doslova probudila.

O několik týdnů později si vybrala domácí vzdělávací plán, který jí byl blízký, a s velkými obavami syna odhlásila z první třídy. Její rozhodnutí učit Wyatta doma nakonec vycházelo z pocitu odpovědnosti – chtěla mu vrátit jeho dětství. Společně se pustili do skoku, který jejich životy navždy změnil k lepšímu.

Co se vám vybaví, když slyšíte pojem domácí vzdělávání? Možná si představíte ultrakonzervativní náboženské komunity, které chtějí své děti izolovat od toho, co považují za zkaženou morálku moderní společnosti. Nebo naopak vidíte druhý extrém – komunitní soužití, velké rodiny namačkané v zadní části starého VW camperu.

Domácí vzdělávací rodiny mohou mít mnoho podob, ale průměrná rodina, která dnes učí děti doma, vypadá docela obyčejně. Nechtějí se izolovat od společnosti ani nemají v úmyslu své děti indoktrinovat určitou ideologií. Většina rodin se při domácím vzdělávání soustředí na základní okruhy obsažené ve školních vzdělávacích programech a mnohé z nich své děti cíleně připravují na studium vysoké školy.

Domácí vzdělávání už dávno není okrajovým jevem. Naopak – v USA i po celém světě je na vzestupu. Podle zprávy amerického ministerstva školství z roku 2016 bylo v USA v domácím vzdělávání 1,69 milionu žáků, což představovalo 3,3 % všech dětí školního věku. Ještě výmluvnější je údaj z Velké Británie, kde BBC zaznamenala za poslední tři roky čtyřicetiprocentní nárůst počtu dětí vzdělávaných doma.

Rodiče zjevně začínají zpochybňovat, zda je školní systém pro jejich děti skutečně nejlepší volbou. Jinými slovy, škola přestává být automatickou, „výchozí“ možností.

Jak se ale tradiční školy vůbec dostaly do pozice preferovaného způsobu vzdělávání? Odpověď může ilustrovat příběh o vánoční šunce.

Dítě po léta pozorovalo, jak jeho matka při přípravě vánoční šunky vždy uřízne konec a vyhodí ho. Nakonec se zeptalo proč. Matka odpověděla: „Tak mě to naučila moje maminka.“ Dítě se tedy zeptalo babičky a dostalo stejnou odpověď: „Tak mě to naučila moje maminka.“

Pointa je, že většina z nás tradiční školní systém nezpochybňuje ne proto, že by byl nejlepší možnou formou vzdělávání, ale prostě proto, že jsme jím sami prošli – stejně jako naši rodiče a prarodiče. Abychom však své vzdělání nepovažovali za samozřejmost, podívejme se na některé problémy, které jsou s tradičním školstvím spojené.