Vězni geografie

Věděli jste, že země, na které stojíte, formovala společnost, v níž žijete? Pokud se vám to zdá trochu abstraktní, zkuste se na to podívat jinak: geografické rysy a zdroje kolem vás zásadně ovlivnily ekonomiku vaší země i to, jak si vedla v mnoha válkách v průběhu dějin.

Tyto úryvky se zaměřují na šest nejzajímavějších a nejvlivnějších geografických oblastí světa. Častěji, než byste možná čekali, mají rozhodnutí světových vůdců hodně společného s charakterem krajiny. Někdy se ukáže, že tito vůdci – a lidé, které zastupují – jsou skutečně vězni geografie.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné o části světa, kterou Vladimir Putin nejvíce obdivuje, proč se Čína odmítá vzdát Tibetu a proč měl africký kontinent potíže s využitím lukrativních obchodních tras.

Není pochyb o tom, že Rusko je obrovské. Pokrývá rozlohu zhruba 6 milionů čtverečních mil a zasahuje do jedenácti časových pásem – je tedy zdaleka největší zemí na světě.

Co ale trápí ruského prezidenta Vladimira Putina natolik, že mu to nedá v noci spát? Je to konkrétní pás země, který tvarem připomíná plátek pizzy. Tento „plátek“ začíná v Polsku, táhne se jihovýchodně k úpatí Uralu a severovýchodně k ruskému hlavnímu městu Moskvě.

Putina obzvlášť znepokojuje, že tato oblast je součástí tzv. Severoevropské nížiny, která se táhne od Francie přes Belgii, Nizozemsko, severní Německo a Polsko až k ruskému pohoří Ural. Jak už název napovídá, jde o plochou krajinu, která činí evropský vstup do Ruska zranitelným a obtížně bránitelným. Jakákoli země ležící v rámci Severoevropské nížiny by teoreticky mohla poslat armádu přes roviny přímo na Moskvu.

Jak si Putin dobře uvědomuje, přesně to se Rusku v průběhu jeho historie opakovaně stalo. Během obou světových válek zvolili Němci pro svá tažení právě tuto cestu. A nejen oni – od roku 1812 čelilo Rusko invazím ze Severoevropské nížiny v průměru jednou za 33 let.

Po generace proto ruská strategie, jak tuto hrozbu omezit, spočívala v kontrole Polska a všech pobaltských států, které leží mezi ním a Ruskem – tedy Litvy, Lotyšska, Estonska a Běloruska. Tyto země tvoří, obrazně řečeno, „maso“ onoho plátku pizzy. Zatímco klín se v nejvýchodnější části táhne ze severu na jih zhruba 2 000 mil, v oblasti Polska a pobaltských států je široký jen asi 300 mil. Pokud zde Rusko vybuduje silnou obrannou linii, může mnohem snáze čelit případným útokům ze Západu.

Bohužel to zároveň znamená, že pobaltské státy budou s velkou pravděpodobností i nadále čelit značnému tlaku a obtížím.

Pokud znáte dějiny Tibetu, víte, že se tam už dlouho vede neustálý boj za osvobození z čínské nadvlády. Tento zápas je pravidelně provázen – pokaždé šokujícími – činy tibetských mnichů, kteří se na protest proti čínské represivní politice upalují. V roce 2008 zemřelo 21 Tibeťanů poté, co protesty přerostly v mimořádně násilné střety. Humanitární výzvy k ukončení okupace Tibetu zaznívají opakovaně.

Proč tedy Čína odmítá Tibet opustit? Odpověď leží západně od něj – v Indii.

Čína a Indie jsou bezpochyby dvě nejlidnatější země světa, což samo o sobě vytváří napětí, pokud jde o to, jak ničivý by mohl být případný větší konflikt mezi nimi. Možná je svým způsobem štěstí, že mezi těmito dvěma mocnostmi existuje přirozená nárazníková zóna v podobě Himálaje, která se táhne podél západní hranice Číny. Pro Tibet to však žádné štěstí není – leží totiž přímo uprostřed této nárazníkové oblasti.

Tibet se rozkládá na Tibetské náhorní plošině, která leží hned vedle Himálaje, na čínské straně tohoto rozhraní. V hypotetickém případě, že by Indie vyslala invazní armádu přes Himálaj, mohla by obsadit tibetskou náhorní plošinu a získat tak výhodnou pozici nad pevninskou Čínou, odkud by mohla zahájit útok. To je hlavní strategický důvod, proč Čína Tibet okupuje. Pokud by ho nekontrolovala, otevřela by tím Indii cestu k jeho převzetí a sama by se stala krajně zranitelnou.

Za čínským postupem se však skrývá ještě jeden zásadní motiv: voda. Tibet se dlouhodobě označuje jako „vodní věž Číny“, protože tři z hlavních čínských řek – Mekong, Žlutá řeka a Jang-c’-ťiang – pramení právě na jeho území. Pokud by tedy Indie tuto oblast obsadila, nejenže by získala výhodnou útočnou pozici, ale mohla by také ohrozit hlavní zdroje vody pro Čínu.

Z čínského pohledu je přitom jedno, zda by Indie někdy skutečně chtěla Čínu o vodu připravit. Samotná možnost, že by to udělat mohla, představuje pro čínskou bezpečnost a prosperitu dostatečně velkou hrozbu na to, aby Peking v okupaci Tibetu pokračoval.