Velryba za miliardu dolarů

Wharton, nejstarší obchodní škola v Americe, nabízí budoucím studentům jednoduchou dohodu za něco málo přes 50 000 dolarů ročně: zrychlený kurz kapitalismu. Jho Low, nenápadný kluk, který se stylizoval do role asijského prince, tam ale nepřijel studovat – chtěl se dostat k nejbohatším rodinám světa. A to se mu podařilo.

Kontakty, které si na této pensylvánské škole vybudoval, ho zavedly do temného světa ropných peněz, volně kontrolovaných státních investičních fondů a riskantních finančních transakcí. Díky vazbám na politiky, prostředníky a šejky se vetřel do centra projektu, který měl na první pohled zlepšit životy obyčejných Malajců.

To, co následovalo, bylo tak troufalé, že to zní téměř neuvěřitelně. Rok po finanční krizi v roce 2008 dokázal osmadvacetiletý muž bez skutečných podnikatelských zkušeností provést největší finanční loupež století. Celková škoda: miliardy dolarů.

V tomto shrnutí uvidíte, jak to dokázal, co sledoval a jak nakonec skončil v pasti. Dozvíte se mimo jiné, jak Jho Low už na střední škole vypiloval umění podvodu, proč Leonardo DiCaprio nedokázal odmítnout Lowovu nabídku na financování svého filmu a jak Lowova krádež nakonec přispěla k pádu jedné z nejdéle vládnoucích politických stran v Asii.

Toto je příběh o finančním podvodu, pochybných obchodech a klamu. Nezačíná však na newyorské Wall Street. Začíná v malebné čtvrti na severozápadě Londýna v roce 1998, kdy podsaditý a plachý sedmnáctiletý chlapec z Malajsie jménem Jho Low nastoupil do prvního semestru na jedné z nejprestižnějších soukromých škol v Anglii.

Harrow School, založená v roce 1572, si účtuje téměř 16 000 dolarů za semestr za vzdělávání dětí světové elity. Mezi její absolventy patří sedm britských premiérů, indický premiér i šest monarchů z Blízkého východu. Když Low dorazil, ocitl se mezi dědici trůnů Bruneje a Kuvajtu.

Low rozhodně nebyl chudý. Byl synem čínsko-malajsijského podnikatele, který v 90. letech zbohatl v oděvním průmyslu. Rodinný majetek se pohyboval kolem 15 milionů dolarů a rodina žila v modernistické vile obklopené palmami v Penangu v Malajsii. Na poměry běžných Malajců šlo o ohromné bohatství – ale Harrow byl jiný svět. Ve srovnání se svými spolužáky byl Low malou rybou v obrovském rybníku a on si to dobře uvědomoval.

Jediný způsob, jak si udržet zdání, byl podle něj podvod. Když ho v roce 1999 spolužáci přijeli navštívit do Penangu, pronajal si prázdninový dům a jachtu místního miliardáře a vyměnil rodinné fotografie skutečného majitele za snímky svých rodičů a sourozenců. Finta zabrala. Brzy ho přátelé začali oslovovat jako „prince z Malajsie“. Low, který neměl v žilách ani kapku aristokratické krve, je neopravoval.

Toužil po větším společenském kreditu, a tak začal riskovat víc. V posledním ročníku se probojoval do exkluzivního londýnského nočního klubu s pomocí lístku napsaného na hlavičkovém papíře brunejské ambasády a strávil noc na večírku s hráči Premier League a modelkami.

Lowovo chování ale nebylo jen oportunistické. Bylo přímým důsledkem morálně relativistického pohledu na svět, který si postupně osvojoval pod vlivem svých spolužáků. Jeden z nich, Riza Aziz, byl nevlastním synem nechvalně proslulého malajsijského ministra obrany Najiba Razaka. Lowa fascinovalo, co mu Riza o Najibovi vyprávěl – zejména jeho zvyk udělovat licence výměnou za úplatky. Bylo to pro něj zjevení: pokud si berou všichni, proč by si neměl vzít i on svůj díl?

Už pochopil, že moc a prestiž – byť jen předstírané – otevírají dveře. Teď už potřeboval jen příležitost. Po maturitě v roce 2000 se proto vydal do Spojených států, aby ji našel.

V roce 2001 nastoupil Low na Wharton School ve Filadelfii, prestižní obchodní fakultu Pensylvánské univerzity. Byl chytrý, ale líný – studiu věnoval minimum a soustředil se hlavně na společenský život.

Pořádal okázalé večírky se šampaňským, kde se sushi podávalo z těl tanečnic oblečených jen do bikin z listů salátu. Brzy si vysloužil přezdívku „asijský Velký Gatsby“. Přitom ale nepůsobil, že by si tyto akce skutečně užíval. Zatímco ostatní popíjeli drahou tequilu a tančili, Low si dával pivo Corona a vedl rozpačité konverzace.

Večírek pro něj nebyl zábava, ale promyšlená investice – a financoval ji jeho otec Larry, společenský horolezec, který dobře chápal hodnotu kontaktů. Larry věděl, že Wharton stejně jako Harrow nabízí možnost navázat vztahy s dětmi nejmocnějších rodin světa, a pravidelně synovi posílal peníze, aby mu to usnadnil.

Jho tyto prostředky využíval k pronájmu limuzín na víkendové výlety do Atlantic City, kde hazardoval v kasinech. Doprovázeli ho spolužáci, které si vybíral podle jejich bohatství a potenciálně užitečných kontaktů. U ruletových stolů se choval jako zkušený hráč a bez mrknutí oka protáčel stovky tisíc dolarů. Vytvářel tak přesně ten dojem, který potřeboval: že má peněz na rozdávání.

Jedním z jeho hlavních cílů byl Hamad al-Wazzan, syn kuvajtského stavebního magnáta. Low v něm viděl vstupenku do světa bohatých a vlivných rodin Perského zálivu. V roce 2003 se k Wazzanovi připojil na cestě po zemích Zálivu. Na podzim téhož roku už byl ve Spojených arabských emirátech.

Při večeři v luxusní rybí restauraci v Abú Dhabí s výhledem na Perský záliv seděl jen kousek od Emirates Palace – tří miliardového hotelu, který symbolizoval lesklou budoucnost města. Low přesvědčil Wazzana, aby mu domluvil schůzku s Yousefem al-Otaibou, okouzlujícím a bystrým politickým poradcem, který pracoval pro Mohammeda bin Zayeda al-Nahyana, korunního prince SAE.

Stejně jako Low se i Otaiba pohyboval v kruzích bohatých a mocných, ale sám velké jmění neměl. Jeho „obor“ byl prodej wasty – arabského pojmu pro „konexe“ či „vliv“. Otaiba a Low si okamžitě padli do oka. Oba měli obrovské ambice, ale minimum skutečných obchodních zkušeností. Když si toho odpoledne povídali, začal se rodit plán, který nakonec vyústil v jednu z největších finančních loupeží století.