Velmi stabilní génius

V červenci 2016 přednesl Donald J. Trump projev, v němž přijal nominaci Republikánské strany na prezidenta Spojených států. Byl to předkrm toho, co mělo přijít. Trumpovi předchůdci využívali tento okamžik k tomu, aby zdůraznili jednotu a společný cíl. Vystupovali pokorně, oslavovali sdílené hodnoty a mluvili v první osobě množného čísla – o „nás“ a „my“. To ale nebyl Trumpův styl. Jeho projev byl drzý, bombastický a především egocentrický. „Jsem váš hlas,“ prohlásil, „a budu vaším šampionem.“ Nejvíce lidem utkvěla v paměti jeho slova: „Nikdo nezná systém lépe než já, a proto ho mohu opravit jen já.“

Následovala prezidentská éra, která jako by byla poháněna solipsismem – neobyčejná, a občas neobyčejně chaotická one-man show. Byla to omamná jízda. Jako novináři, kteří den co den surfují na vlnách zpravodajského cyklu a snaží se s Trumpem udržet krok, to Carol Leonnigová a Philip Rucker vědí lépe než většina ostatních. Když se dějiny řítí takovým tempem, je těžké zasadit události do širšího rámce. Proto se rozhodli stisknout pomyslné tlačítko „pauza“ a zhodnotit první tři roky Trumpa v úřadu. Usoudili, že je čas jít víc do hloubky a zjistit, co se skutečně odehrává v zákulisí.

A právě o to půjde v tomto shrnutí. Připojíme se k Leonnigové a Ruckerovi při zkoumání kontroverzí a klíčových momentů dosavadního Trumpova prezidentství. Po cestě se dozvíte, jak Trumpovo pohrdání odborností odcizilo nejvyšší vojenské velení USA, co si o americkém prezidentovi myslí zahraniční státníci a jak Trumpovo zneužívající chování dopadalo na jeho podřízené.

V parném červencovém dni roku 2017 se Donald Trump zúčastnil schůzky v Pentagonu. Konala se v místnosti 2E924, známé také jako „Tank“ – v zabezpečené konferenční místnosti bez oken s velkým stolem uprostřed. Právě zde se schází nejvyšší vojenské vedení Spojených států – Sbor náčelníků štábů – aby projednávalo důvěrné záležitosti a otázky národní bezpečnosti. Ten den však byla na programu jiná věc: seznámit nového prezidenta se strategickými prioritami Ameriky. A všichni byli připraveni na šok.

Hlavní poselství je: Trumpovo výbuchy na začátku jeho prezidentství odcizily nejvyšší vojenské velení USA.

Trump byl ve funkci už pět měsíců, když usedl v Tanku ke stolu. Za tu dobu si úředníci stačili všimnout, že prezidentova schopnost soustředit se je omezená. Když toho dne vstoupili do místnosti, ministr zahraničí Rex Tillerson a ministr obrany Jim Mattis věděli, že vysvětlit Trumpovi základy zahraniční politiky bude těžký úkol. V zoufalé snaze udržet jeho pozornost připravili krátkou prezentaci plnou grafů, map a diagramů.

V následujících 45 minutách se Tillerson a Mattis snažili Trumpa přesvědčit, že bezpečnost Spojených států stojí na složité síti zahraničních závazků, na aliancích, jako je NATO, a na volném obchodu s klíčovými ekonomickými partnery.

Trump spokojen nebyl. Nejenže nesnášel, že na něj někdo „dělá přednášku“, ale vadil mu i internacionalistický jazyk, který Tillerson a Mattis používali. „NATO je k ničemu,“ spustil. Takzvaní spojenci podle něj jen žijí na úkor Ameriky. „Dluží nám peníze,“ rozčiloval se Trump, „a vy je po nich ani nechcete.“ Pak přišla řeč na vojáky rozmístěné v Perském zálivu. „Utrácíme sedm miliard,“ hromoval prezident. „Kde sakra je ta ropa?“

Mattis oponoval, že smyslem těchto aliancí a zahraničních základen není zisk, ale bezpečnost Spojených států. Trump o to nestál. Proč, ptal se, Spojené státy nevyhrály válku v Afghánistánu? Odpověděl si sám – protože je to „prohraná válka“.

V tu chvíli už byl zuřivý. To, co řekl vzápětí, šokovalo celou místnost. „S vámi bych do války nešel,“ křičel a dodal, že Sbor náčelníků štábů je „parta hlupáků a dětí“. Byla to těžká urážka a v Tanku zavládlo ohromené ticho. Když se schůzka rozpadla a Trump odešel, Tillerson řekl nahlas to, co si mnozí mysleli. „Je to zatracený idiot,“ zavrčel ministr zahraničí na adresu amerického vrchního velitele.

Trumpův ministr zahraničí Rex Tillerson měl obavy z rostoucí moci Číny a z potřeby ji zadržovat. Jak by se však měly Spojené státy tohoto úkolu chopit? Tillersonova odpověď zněla: posílit přátelství Ameriky s indickým sousedem Číny – Indií. Aby věci rozhýbal, zařídil setkání Trumpa s indickým premiérem Narendrou Módím.

Když Módí mluvil o čínské agresi, Trump ho přerušil a řekl mu, ať si s tím nedělá starosti. „Vždyť to není, jako byste měl Čínu na hranicích,“ prohlásil. Módí odjel přesvědčený, že Trumpovi nelze důvěřovat, pokud jde o ochranu indických zájmů. Tillersonův plán byl od začátku mrtvý. Zabila ho Trumpova neznalost.

Klíčové poselství této části? Znovu a znovu Trump prokazuje neznalost témat, u nichž se tradičně předpokládá, že je prezidenti ovládají.

Trumpova neznalost se však neomezuje jen na geografii. Uvažujme o jeho vztahu k historii. 3. listopadu 2017 byl Trump v Honolulu na Havaji. Přibližně 76 let a jeden měsíc předtím, 7. prosince 1941, zahájila japonská letadla překvapivý útok na Pearl Harbor – americkou námořní základnu v tomto městě. Při útoku zahynulo asi 2 300 námořníků. Spojené státy vyhlásily Japonsku válku následující den.

S blížícím se výročím útoku a s Trumpem už na místě se jeho poradci rozhodli, že je vhodná chvíle navštívit památník Pearl Harbor – smutný, ale tradiční rituál amerických prezidentů. Když dorazili do přístavu, Trump si odvedl šéfa štábu Johna Kellyho stranou. „Hej, Johne,“ zeptal se, „o co tady jde? Co je to za výlet?“ Kelly byl ohromen. Jak mohl prezident nevědět o této zásadní události – o příčině vstupu Ameriky do druhé světové války?

Poradci se snažili Trumpa chránit před podobnými faux pas, ale on si nedokázal najít čas ani na jednoduché jednostránkové shrnutí problémů. Za jeho zády mu říkali „dvouminutový muž“ – podle toho, jak dlouho vydržel poslouchat, když mu někdo vysvětloval nějaké téma či problém.

Trump chodil na akce nepřipravený, i když šlo o jeho vlastní obraz. Když například do Bílého domu dorazil štáb HBO, aby natočil, jak čte část Ústavy, rychle se ukázalo, že se na to předem nepřipravil. Stěžoval si, že archaická próza textu zní jako „cizí jazyk“, a měl potíže své repliky vůbec přečíst. Jiní politici, například viceprezident Mike Pence nebo bývalý viceprezident Dick Cheney, rovněž před kamerou četli části Ústavy – a žádné problémy s tím neměli. Jak si jeden svědek vzpomíná: když četli oni, „bylo vidět, že Ústavu znají“. Trump naproti tomu působil dojmem, jako by ta slova slyšel poprvé v životě.