Věk hněvu

Mnozí dnes žasnou nad stavem světa. Ptáme se, jak jsme se sem dostali. Jak se mohl tento chaos zdánlivě zrodit z ničeho? A jakou roli v tom všem hraje globalizace?

Když se podíváme blíž, brzy zjistíme, že v posledních několika stoletích existovala řada signálů, které naznačovaly směr, jímž se jednou vydáme. Naše současná situace má mnoho kořenů. Jsou stejně rozmanité jako nenaplněné sliby osvícenství o spravedlivější společnosti či mylné svalování viny na náboženství, které je v globálním politickém establishmentu tak rozšířené.

Následující kapitoly vám pomohou pochopit, jak jsme se dostali tam, kde jsme dnes, a naznačí, kam se odtud můžeme vydat. V tomto shrnutí se dozvíte, jak svět formovaly osvícenské koncepty ressentiment a amour-propre; proč liberální kapitalismus v globálním měřítku selhává; a jak francouzský filozof Rousseau předpověděl naši současnou situaci.

Ať se na to díváme jakkoli, západní společnost stojí na principech osvícenství. Chceme‑li porozumět problémům, které jsou vlastní modernímu světu, potřebujeme krátkou lekci z dějin.

Osvícenství je zjednodušené označení pro soubor myšlenek, které v osmnáctém století prosazovala skupina evropských filozofů. Hlásali hodnotu vědy, rozumu a umění. Usilovali především o to, aby se lidstvo osvobodilo z okovů náboženství. Tvrdili, že každý jedinec, který se vydá za těmito základními hodnotami, může být stejně hodnotný a vlivný jako kterýkoli jiný člen společnosti. Tato učení se stala základními principy moderní evropské společnosti.

Když se tyto myšlenky začaly šířit, panovalo velké nadšení. Brzy však přišlo vystřízlivění. Ukázalo se, že přijetí individualistických a sekulárních hodnot samo o sobě nestačí. Pouhé hlásání těchto idejí nezajistilo rovnost v celé společnosti. Naopak, stále soutěživější společnost té doby jen dále upevňovala nerovnost.

Pokud něco šíření rozumných osvícenských principů přineslo, pak to, že majetkové rozdíly a společenská nespravedlnost začaly být zřetelnější pro mnohem širší okruh lidí. Platí to i dnes: příslušníci středních a dělnických vrstev si svou situaci uvědomují a zůstávají zklamaní. Právě toto utrpení je činí nestabilními. Lidé se cítí odcizení. Jejich touha po autonomii, moci a hlasu zůstala nenaplněná.

V této atmosféře zklamání mnozí vkládají svou víru do silných vůdců. Od Napoleona po Trumpa – fenomén populistického „mesiáše“ není ničím novým. Stručně řečeno, ačkoli jsou ideje osvícenství vzrušující a mocné, jejich nepraktická uplatnitelnost vedla k tomu, že se hněv a napětí hromadí proti systému a hodnotám osvícenství, na nichž tento systém stojí.

Není těžké si toho všimnout. Lidé se bouří, hromadí v sobě hněv a pocit křivdy vůči světu kolem sebe. Zdá se, že jim záleží jen na vlastním postupu, i kdyby za to ostatní měli platit.

Pro tento pocit hněvu a společenského zklamání existuje filozofický termín: ressentiment. Poprvé ho použil dánský filozof Søren Kierkegaard v devatenáctém století. Označuje reakci namířenou proti zjevně privilegovaným členům společnosti, zejména tehdy, když se zdá, že profitují na úkor mnohých, a přitom ostatním kážou, jak by se měli chovat.

Dnes je to mimořádně aktuální téma. Antipatie vůči novinářům, umělcům a liberální elitě je široce rozšířená. Stejně jako v osmnáctém a devatenáctém století jsou lidé unavení z toho, že jim někdo neustále říká, jak mají správně myslet a jednat, a mají dost toho, že jsou káráni za to, že se nepřizpůsobují. Tento pocit je vede k útokům na ty, které považují za strážce morálního kompasu společnosti.

Důležité je také vzít v úvahu další klíčový pojem: amour-propre. Označuje zaujetí jedince vlastní hodnotou a tím, jak vypadá v očích ostatních. Tento koncept formuloval filozof Jean‑Jacques Rousseau. Představoval si jej jako jednu polovinu ilustrativního, kontrastního páru. Jak amour-propre, tak amour de soi znamenají lásku k sobě samému. Amour-propre je však proměnlivá láska, závislá na názorech druhých.

To se výborně hodí k fungování sociálních sítí. Lidé jsou nervózní z toho, jak vypadají v očích cizinců na internetu. Soustředí se na individuální sebeprezentaci a na to, co z ostatních mohou získat. Výsledkem je společnost prosáklá kombinací sobectví a bojovnosti. Vlastní zájmy lidí mohou poškozovat zbytek společnosti – a oni si často ani neuvědomují škody, které působí.