Vážená paní prezidentko

V roce 2016 se Donald Trump stal dalším prezidentem USA, což nechalo miliony Američanů v němém úžasu nad tím, co se vlastně stalo. Během jediné noci byla dosavadní pravidla americké politiky smetena ze stolu a země se nebezpečně rozdělila. Co se u Hillary Clintonové tak pokazilo? Neměla to být téměř jistá, snadná výhra?

Poprvé nám nyní členka její prezidentské kampaně přináší zasvěcený vnitřní pohled. Dozvíme se, proč byla očekávání volební noci tak krutě zklamána, proč měla Clintonová od samého začátku výrazně ztíženou pozici a jak mohou ambiciózní ženy uspět tam, kde ona neuspěla.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč Hillary Clintonová působila na média takovým neklidem,
• co mají všichni velcí prezidenti společného,
• a proč jsou profesionální ženy posuzovány podle jiných měřítek než muži.

Autorka Jennifer Palmieri si 9. listopad 2016 navždy zapamatuje jako jeden z nejhorších dnů svého života. To byla noc, kdy byl Donald Trump navzdory všem očekáváním zvolen prezidentem Spojených států. Jako šéfka komunikace Clintonovy kampaně byla Palmieri zděšená a v šoku. Jak mohla zvítězit Trumpova nenávistná rétorika? Proč prohrála Clintonová, zkušená politická těžká váha?

Palmieri je dnes přesvědčena, že ve výsledku voleb hrál významnou roli sexismus. Stačí si vzpomenout na reakci médií na projev, v němž Clintonová uznala porážku: přiznala v něm Trumpovo vítězství a prohlásila, že jeho prezidentství přijímá v zájmu amerického lidu. Mnozí komentátoři zmateně tvrdili, že to byl její nejlepší projev celé kampaně. Dokonce říkali, že v něm viděli stránku Hillary Clintonové, kterou dosud neznali – měkčí, vstřícnější polohu, která by podle nich na voliče během kampaně působila lépe.

Palmieri je přesvědčena, že tato reakce médií odhaluje jejich sexistický postoj k Clintonové. Proč? Protože se v tomto projevu chovala v zásadě stejně jako po celou dobu kampaně – jediným rozdílem bylo, že s grácií přijímala porážku od muže. Média její projev hodnotila lépe prostě proto, že více odpovídal jejich očekávání, jak by se ženy měly chovat. Tento incident ukazuje, že společnost se cítí mnohem pohodlněji, když ženy ustupují mužům „pro vyšší dobro“. Když naopak ženy otevřeně projevují ambice – jako to udělala Clintonová, když kandidovala na prezidentku –, vnímáme je podstatně méně příznivě.

Jako členka komunikačního týmu Clintonové si Palmieri už dříve uvědomovala, jaký problém má společnost s ambiciózními ženami. Už v raných fázích kampaně odborníci Clintonovou varovali, že lidé mají tendenci vnímat ambiciózní ženy jako sobecké a agresivní. Aby se tomuto vnímání vyhnula, musela své prezidentské ambice důsledně zasazovat do rámce služby ostatním – mluvit o nich jako o snaze pomáhat lidem, nikoli o osobní ctižádosti.

Autorka pracovala v oblasti politické komunikace jak v administrativě Baracka Obamy, tak Billa Clintona. V této roli se ocitla v řadě velmi důležitých místností: účastnila se schůzek v sídle britského premiéra v Downing Street 10, v kanceláři německé kancléřky i v Kremlu. Nejvíce ji však na působení v těchto mocenských centrech připravilo to, co se naučila v Oválné pracovně.

Zkušenosti z Bílého domu jí ukázaly, jak zásadní je umět se ozvat. Během Clintonova prezidentství zjistila, že pokud jasně nevyjádří svůj názor, riskuje, že ji na poradách v Oválné pracovně jednoduše přejdou. Schůzky prezidentova týmu bývaly chaotické a rychlé a bylo běžné, že si účastníci skákali do řeči. Palmieri vzpomíná, že za osm let, kdy se těchto porad s prezidentem Clintonem účastnila, snad nikdy neviděla nikoho dokončit větu, aniž by byl přerušen – dokonce ani samotného prezidenta. Rychle se proto naučila mluvit nahlas a asertivně, jinak by zůstala v pozadí.

Přístup prezidenta Obamy k poradám byl sice odlišný, ale i čas strávený s ním ji naučil v podstatě totéž: sdílet své názory. Na konci každé porady se Obama záměrně obracel na ty účastníky, kteří dosud nic neřekli. Ptával se jich – a často šlo právě o ženy – co si o dané věci myslí. Později jí jeden starší člen týmu vysvětlil, že to nedělá jen z pouhé zdvořilosti. Prezident skutečně potřebuje znát názor každého člena svého týmu.

Tato představa – že prezident Spojených států její názor doopravdy potřebuje – výrazně posílila sebevědomí Jennifer Palmieri. Ženy někdy obtížně hledají odvahu promluvit na důležitých schůzkách. Palmieri je pevně přesvědčena, že pokud se budete chovat tak, jako by vaše názory měly hodnotu, ostatní se k nim začnou podle toho chovat také. Jinými slovy: ženy musí nejprve samy uvěřit ve váhu svých názorů – a okolí se k nim pak přidá.