Vášnivý vztah v zajetí každodennosti

Pamatujete si na ty vzrušující dny začínajícího vztahu se svým partnerem – na to lahodné očekávání před schůzkou, na chvění z prvního polibku? A jak krásné bylo, když jste si poprvé vyznali lásku. Prohlubující se citová blízkost vás dovedla k dalšímu stupni vztahu: ke společnému domovu, možná i k dětem. Jenže každodenní povinnosti postupně začaly váš sexuální život dusit. Už prostě nemáte čas ani energii na vášeň. S povzdechem se smiřujete s novým typem lásky, v níž jste sice citově spojeni – ale ne fyzicky.

Myslíte si, že je nevyhnutelné, aby v dlouhodobém vztahu vášeň vyprchala, že? Není to tak. Dlouhodobý závazek nemusí znamenat konec erotiky – toho spalujícího sexuálního toužení, které jste kdysi cítili. Jakmile pochopíte, co udržuje vášeň při životě, budete mít dostatek „paliva“, abyste oheň udrželi po zbytek života.

V tomto shrnutí zjistíte, že určitá míra sobectví je pro vášeň nezbytná; proč by snaha o rovnost měla zůstat mimo ložnici; a jak přiznání vlastní zranitelnosti pomáhá vám i vašemu partnerovi zůstat spolu.

Lidé jsou bytosti plné protikladů – toužíme zároveň po bezpečí i po vášni. Cítíme se v bezpečí, když je náš vztah stabilní a předvídatelný. Jenže vášeň je na tyto vlastnosti „alergická“. Potřebuje nebezpečí, tajemství a překvapení.

Hlavní poselství je jasné: vášeň uvadá, když od partnera očekáváme, že bude naším hlavním zdrojem bezpečí.

Život je nepředvídatelný a podpůrná „infrastruktura“ kolem nás nám pomáhá zvládat úzkost. Mnozí z nás však opustili instituce – jako je tradiční manželství či náboženství – které našim předkům poskytovaly pocit jistoty. Dnes očekáváme, že partner bude úplně vším: oporou, nejlepším přítelem, důvěrníkem i milencem. To na něj ale klade obrovský tlak. A tlak je pro vášeň smrtící.

Po sedmi letech vztahu s Alanem se v této situaci ocitla i osmatřicetiletá Adele. Jako úspěšná právnička a matka pětileté Emilie byla se svým manželstvím většinou spokojená. Necítila se však jako sexuální bytost – vnímala se jen jako matka a manželka. A stejně tak ani v Alanovi neviděla sexuálního partnera. Vášeň v jejich manželství udusila bezpečná rutina, kterou si vytvořili, aby zvládli svůj hektický život.

Jak tedy najít rovnováhu mezi bezpečím a erotikou? Musíme začít tím, že se vzdáme iluze naprostého bezpečí. Každý vztah v sobě nese riziko ztráty. Rádi věříme, že láska vydrží navždy, ale i ten nejpevnější vztah může ukončit smrt. Když přijmeme pomíjivost života, přestaneme se křečovitě držet rutin, které nám sice dávají pocit jistoty, ale zároveň dusí vztah.

Tím se dostáváme do prostoru, kde můžeme znovu objevit tajemství v našem partnerovi. A tajemství je vzrušující.

Jednoho dne Adele zažila průlom na pracovní akci. Viděla Alana, jak se baví s kolegy, a najednou si všimla, jak je přitažlivý. V tu chvíli zapomněla na všechny všední situace, které zaplňovaly jejich život – třeba na jejich hádky kvůli nepořádku, který po sobě nechával v koupelně. Místo toho ji zaujal jeho chytrý, sebejistý, sexy projev. Uvědomila si, že je víc než jen „její manžel“ – a to ji vzrušilo.

Dívat se na partnera novýma očima může být náročné, protože vnímat ho jako samostatnou bytost ohrožuje náš pocit bezpečí. Když ale najdeme odvahu to udělat, začneme na partnerovi znovu objevovat nové věci, které můžeme zkoumat – a tím můžeme probudit i svou vášeň.

Zapněte si dnes rádio a pravděpodobně uslyšíte píseň o dvou milencích, kteří se „stávají jedním“. Tento motiv je všudypřítomný. Překvapivé ale je, že zatímco blízkost podporuje lásku, může dusit erotiku.

Hlavní poselství této kapitoly zní: aby vášeň zůstala živá, musejí si partneři uchovat svou individualitu.

Když začneme chodit s někým novým, vstupujeme do světa „jinakosti“. Těší nás objevování – zjistíme, že naše přítelkyně hraje na kytaru, náš přítel plete. Tento proces poznávání druhého pohání vášeň, aniž bychom se cítili sevření, protože si stále jasně uvědomujeme sami sebe. Naše životy ještě nejsou propletené, máme prostor.

Jak se ale citově sbližujeme, často mylně předpokládáme, že emocionální a fyzická intimita jsou totéž. Ve skutečnosti jde o dva samostatné „příběhy“, které se mohou nezávisle na sobě zvedat a klesat. Přílišná emocionální blízkost může fyzickou intimitu dokonce brzdit, místo aby ji posilovala.

Podívejme se proč. Zkušenosti z dětství výrazně ovlivňují naši schopnost prožívat vášeň v dospělých vztazích. John, burzovní makléř, vyrůstal s násilnickým, alkoholickým otcem. Jako dítě převzal roli světla v životě své matky – snažil se zmírnit její bolest a osamělost.

V dospělosti začal vztah s Beatrice šesti měsíci vášnivého milování. O rok později už spolu žili v harmonickém soužití. Jenže sex mezi nimi ustal. John se cítil zodpovědný za Beatricinu pohodu, stejně jako kdysi za pohodu své matky. A v důsledku toho ho přestala sexuálně přitahovat.

Beatrice navíc ztratila svou autonomii. Ochotně propojila svůj život s Johnovým a byla stále k dispozici. Tím ale mezi nimi zmizel pocit tajemství – oné „jinakosti“. Tím, že se s Johnem „slila v jedno“, ve skutečnosti oheň vášně uhasila, místo aby ho rozdmýchala.

Aby John znovu získal roli milence – a ne pečovatele – rozhodli se na čas žít odděleně. Beatrice znovu objevila svou nezávislost, zapsala se na vysokou školu a obnovila kontakty s přáteli. Brzy poté se jí s Johnem podařilo znovu zažehnout vášeň, kterou měli na začátku vztahu.

Udržet vášeň při životě tím, že budeme podporovat vlastní individualitu, může být náročné pro ty, kteří byli vychováváni k nesobeckosti. Pomáhá vnímat svou nezávislost jako způsob, jak znovu vytvořit onu jinakost, která partnera na začátku tolik přitahovala. Nakonec se tak budete oba cítit naplněnější – v ložnici i mimo ni.