Válka proti žurnalistice

Demokracie je pod útokem. A útočníky nejsou zahraniční teroristé, ale samotné vládní agentury, které by měly chránit občany – a demokracii jako způsob života – právě před nimi. Co se tedy děje? Stručně řečeno, řada vlád dělá vše pro to, aby udržela „nepohodlné pravdy“ daleko od zvědavých očí novinářů a veřejnosti.

Následující úryvky ukazují, proč i v dnešní internetové éře musíme jako společnost nadále spoléhat na nezávislé novináře, pokud chceme udržet vlády pod kontrolou. V tomto shrnutí se dozvíte, proč se whistleblower Edward Snowden obrátil na nezávislého novináře místo na velké deníky; jak několik málo reportáží spustilo závěrečnou fázi války ve Vietnamu; a proč tolik novinářů cítilo potřebu kritizovat činnost WikiLeaks.

Čtete zpravodajství? Sledujete významné kauzy, jako byla odhalení Edwarda Snowdena o americké Národní bezpečnostní agentuře nebo takzvané Panamské dokumenty? Pokud ano, pak už znáte whistleblowery i investigativní novináře a chápete, jak může práce obou skupin ovlivnit celou společnost.

Média se často označují jako „čtvrtá moc“. Tento pojem, který vznikl v Británii v osmnáctém století, postavil novináře a jejich profesi do role protiváhy ostatních mocenských složek ve společnosti – tehdy duchovenstva, šlechty a „třetího stavu“.

Dnes je role žurnalistiky jako čtvrté moci stále zásadní. Když vláda přijímá škodlivé politiky nebo když úředníci prosazují kontroverzní plány, je úkolem novinářů o tom informovat veřejnost a tím omezovat vliv těch, kdo mají příliš velkou moc.

Důvod je jednoduchý: občané mají právo znát fakta, aby mohli činit informovaná rozhodnutí. Deník The Guardian má například dlouhou tradici psaní o kontroverzních tématech a opakovaně spolupracoval s whistleblowery, jako je Edward Snowden.

Informace, které Snowden zveřejnil o americké Národní bezpečnostní agentuře (NSA) – tajné službě, jež sledovala americké občany i zahraniční politické představitele – vyvolaly po celém světě šok.

Novináři a média, jako je The Guardian, však mohou svou práci dělat jen tehdy, pokud mohou nezávisle a svobodně vyšetřovat. Svobodná média jsou klíčovou součástí každé demokracie: pokud stát ovládá sdělovací prostředky, může omezit přístup veřejnosti k informacím a zakrývat činy, o nichž nechce, aby se společnost dozvěděla.

Snowdenova odhalení o NSA by například nebyla možná, kdyby neměl přístup ke svobodným médiím. Přestože v mnoha zemích dodnes existují televizní stanice a noviny přímo řízené vládou, většina mediálních společností je v soukromém vlastnictví. Toto oddělení umožňuje novinářům informovat o citlivých tématech bez strachu, že přijdou o práci, budou cenzurováni – nebo dopadnou ještě hůř.

Novináři mohou svou prací zásadně ovlivňovat publikum. Příběhy, které přinášejí, formují veřejné mínění, a to může následně působit na politiku a rozhodování vlády.

Společnost jako celek může zažít otřes, když se veřejnost dozví informace, které by vláda nebo vládnoucí elita raději udržela v tajnosti. Výmluvným příkladem jsou revoluce Arabského jara. Když média začala odhalovat rozsah podvodů a korupce uvnitř egyptské vlády, občané povstali proti prezidentovi Husnímu Mubarakovi a jeho vládu fakticky ukončili.

I když skandály odhalené tiskem nevyvolají masové protesty, mohou vést k uzavření vládních institucí nebo k rezignaci politiků. Stačí si vzpomenout na bývalého islandského premiéra Sigmundura Davíða Gunnlaugssona, který byl v roce 2016 donucen odstoupit poté, co takzvané Panama Papers – únik dokumentů z offshore právnické firmy – odhalily, že skrýval miliony dolarů před daňovými úřady své země.

Mediální zpravodajství může dokonce rozhodnout o výsledku války. V roce 1969 získal zaměstnanec RAND Corporation Daniel Ellsberg přístup k tajné, sedmitisícistránkové zprávě, kterou si o dva roky dříve objednal americký ministr obrany. Tento dokument, později známý jako Pentagon Papers, ukázal, že americká vláda veřejnosti o válce ve Vietnamu lhala. Navzdory trvale optimistickému obrazu, který úředníci prezentovali, už sama administrativa neočekávala, že válku vyhraje.

Ellsberg se rozhodl zprávu zveřejnit. Poté, co deník The New York Times začal publikovat články založené na jejím obsahu, byl Ellsberg zatčen a obžalován kvůli úniku utajovaných informací. Obvinění však bylo později staženo, když se ukázalo, že žaloba získala důkazy nezákonným způsobem.

Američané – stejně jako občané mnoha dalších zemí – byli šokováni rozsahem lží své vlády a protesty za ukončení války ještě zesílily a rozšířily se. Dodnes je zveřejnění Pentagon Papers považováno za klíčovou událost, která významně přispěla k ukončení války ve Vietnamu.