Utopie pro realisty

Dnes má většina z nás to štěstí, že žije v podmínkách, které by se podle historických měřítek daly označit za velké bohatství. Většina dějin by naše životní styl považovala za utopický. Jaká je tedy naše dnešní utopie? Když si představujeme lepší život a lepší společnost, co vlastně vidíme?

Problém je v tom, že jsme přestali vůbec snít. Ve skutečnosti si už ani nekládáme některé zcela základní otázky: Proč pracujeme stále tvrději, i když jsme bohatší než kdykoli dřív? Proč miliony lidí stále žijí v chudobě, když máme jako lidstvo dostatek bohatství na to, abychom ji úplně odstranili?

Je čas znovu si osvojit velké myšlení. Je čas představit si novou utopii – ne jako neuskutečnitelný sen, ale jako soubor na důkazech založených myšlenek, které jsou zcela realizovatelné a které mohou přetvořit společnost i ekonomiku tak, aby byl náš život radikálně lepší.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné: proč je přímá finanční pomoc lidem nejúčinnějším způsobem, jak jim pomoci; proč je HDP v zásadě velmi problematickým ukazatelem pokroku; a jaké jediné politické opatření by mohlo učinit svět dvakrát bohatším.

Po většinu lidských dějin byl život, jak napsal slavný filozof Thomas Hobbes, „chudý, odporný, brutální a krátký“. Po staletí se lidská zkušenost téměř neměnila a byla nesmírně těžká.

Podle odhadů historiků vydělával průměrný Ital kolem roku 1300 zhruba 1 600 dolarů ročně. O šest století později – po době Galilea, Newtona, osvícenství, vynálezu knihtisku, parního stroje a střelného prachu – kolik vydělával průměrný Ital tehdy? Pořád přibližně 1 600 dolarů.

Teprve v posledních dvou stoletích došlo k ekonomickému skoku vpřed ohromujícím tempem. Dnes je průměrný Ital asi patnáctkrát bohatší než v roce 1880. Globální ekonomika je zhruba 250krát větší než před průmyslovou revolucí. Změny probíhají tak rychle, že cena jednoho wattu solární energie klesla od roku 1980 o 99 procent.

Výsledkem je, že v posledním století dosáhly miliardy lidí úrovně stability a pohodlí, která by se našim předkům zdála naprosto utopická. Po staletích, kdy byl hlad běžnou součástí života většiny lidí, dnes trpí více lidí obezitou než hladem. Jsme také bezpečnější – například míra vražd v západní Evropě je asi čtyřicetkrát nižší než ve středověku, neštovice byly vymýceny a průměrná délka života na africkém kontinentu roste tempem zhruba čtyř dnů týdně, protože méně nemocí znamená méně předčasných úmrtí.

Naše technologické schopnosti by návštěvníkovi ze středověku připadaly jako naplnění biblických proroctví. Vezměme si Argus II – mozkový implantát, který lidem s genetickou slepotou částečně vrací zrak. Nebo ReWalk – robotické nohy, díky nimž mohou paraplegici znovu chodit.

Podle jakýchkoli historických měřítek žijeme v ráji: jsme v bezpečí, zdraví a bohatí. Proč se nám tedy náš svět často jeví tak šedivý a proč je tolik lidí nespokojeno se svým údělem?

Možná proto, že v záplavě bohatství jsme zapomněli, jak velké sny si máme klást. Oslepeni pohodlím konzumní společnosti už nepřemýšlíme o tom, jak skutečně zlepšit život. Nastal čas znovu promyslet, co v éře materiálního dostatku znamená pokrok a dobrý život.

Život Bernarda Omondiho byl těžký. Pracoval v kamenolomu v chudé západní Keni a vydělával dva dolary denně – sotva tolik, aby přežil. Jeho život se však dramaticky změnil, když od charity GiveDirectly dostal jednorázový příspěvek 500 dolarů, bez jakýchkoli podmínek.

Bernard využil tyto nečekané peníze k nákupu motocyklu. O několik měsíců později už vydělával šest až devět dolarů denně jako řidič mototaxi. Peníze mu změnily život.

GiveDirectly se řídí jednoduchým principem: lidé, kteří mají málo peněz, nejlépe vědí, co potřebují. Nejlepší způsob, jak jim pomoci, je proto dát jim hotovost. Přímo, bez podmínek a bez návodů, jak ji mají utratit.

Jde o neobvyklý přístup, protože vlády i neziskové organizace obvykle předpokládají, že samy vědí lépe než chudí lidé, co tito skutečně potřebují. Z takového myšlení pak vznikají programy, v jejichž rámci dostávají vesnice krávy, školy nebo solární panely. I když je jistě lepší mít jednu krávu než žádnou, jedna studie z Rwandy zjistila, že darování jediné březí krávy a zajištění školení v dojení stálo 3 000 dolarů. To odpovídá zhruba pěti plným rokům příjmu průměrného Rwanďana – tedy částce, která by mohla být skutečně transformační.

Důkazů, že přímé peněžní transfery fungují, je přitom celá řada. Když chudé Ugandanky dostaly 150 dolarů, jejich příjmy se následně téměř zdvojnásobily. Studie MIT zaměřená na peněžní granty GiveDirectly zjistila, že vedou k trvalému nárůstu příjmů o 38 procent a ke zvýšení hodnoty majetku v podobě domů a dobytka o 58 procent.

Podobné programy po celém světě potvrzují, že tento přístup má smysl. Jedním z důvodů, proč se organizace zdráhají rozdávat „peníze zadarmo“, je hluboce zakořeněná víra, že dávky podporují lenost a neřesti. Důkazy ale ukazují opak. Klíčová studie Světové banky zjistila, že ve 82 procentech zkoumaných programů v Latinské Americe, Asii a Africe se mezi příjemci hotovosti snížila spotřeba alkoholu a tabáku.

Jedna experimentální studie v Libérii dokonce ukázala, že když alkoholici, známí zločinci a další lidé s různými závislostmi dostali 200 dolarů bez jakýchkoli podmínek, využili je během tří let především na jídlo, léky a rozjezd drobných podniků.

Ukazuje se, že chudoba není důsledkem hlouposti, lenosti nebo špatných rozhodnutí. Je to především nedostatek peněz. A jak uvidíme v další části, tohle neplatí jen pro rozvojový svět, ale i pro bohatý Západ. Podívejme se na to.