Úsporná opatření

Po globální finanční krizi v letech 2007–2008 zasáhla eurozónu dluhová krize, která měla být údajně způsobena masivním vládním plýtváním v zemích jako Řecko a Španělsko. Noviny psaly o bobtnající státní správě v Řecku a přinášely šokující příběhy o rozsáhlých podvodech – například o celých zástupech lidí, kteří se vydávali za nevidomé, aby mohli pobírat dávky.

A přestože se nabízelo zdánlivě jednoduché, byť bolestivé řešení – tyto „rozhazovačné“ země si prý měly zmenšit administrativní aparát, seškrtat dávky, kde to jen půjde, zvýšit daně a tak dále, dokud nebudou schopny své dluhy splácet – ve skutečnosti je tato rada chybná na několika úrovních. Přenáší vinu na jiné, trestá nesprávné lidi a – co je absurdní – ani nefunguje. Následující kapitoly vysvětlují proč.

Zabývají se také tím, proč jsou derivátové swapy nebezpečným nástrojem, proč je někdy nejlepší, když stát nechá své banky zkrachovat, a jaký vztah mají úsporná opatření k nástupu Hitlera k moci.

Nedávná finanční krize, která začala v USA v roce 2007, tvrdě zasáhla Evropu. Mnoho zemí se stále snaží vzpamatovat a část ekonomů je přesvědčena, že zná nejlepší politiku, jak vrátit evropskou ekonomiku na správnou kolej. Tato politika se nazývá úsporná opatření (austerity).

Úsporná opatření však nejsou univerzálním řešením. Zatímco u jednotlivé instituce mohou v krizi často fungovat, při uplatnění na úrovni celého státu jde o nebezpečnou strategii. Úsporná politika znamená snižování výdajů prostřednictvím rozpočtových škrtů s cílem zvýšit konkurenceschopnost ekonomiky a posílit důvěru v její podniky.

Už dnes ale vidíme důkazy, že úsporná politika na národní úrovni selhává a ekonomiku oslabuje – zvlášť když je uplatňována ve více zemích současně. Příklady představují Španělsko, Portugalsko, Řecko, Itálie a Irsko.

Abychom pochopili, proč je tak škodlivá, představme si, že vaše domácnost utrácí víc, než si může dovolit. V takové situaci dává smysl výdaje omezit, dokud se věci nevrátí do normálu. Představte si ale, že by to ve stejnou chvíli udělala každá domácnost v celém státě. Peníze by přestaly proudit do místních podniků, obchody a zaměstnavatelé – zatížení vlastními náklady – by začali trpět. Aby těžké časy přečkali, museli by si brát úvěry a otevírat úvěrové linky, čímž by vznikal další dluh – dluh, který by nebyli schopni splatit, dokud domácnosti nezačnou znovu utrácet.

Taková situace neprospívá nikomu – a přesně to se děje, když se úsporná opatření uplatňují na úrovni státu: občané méně utrácejí, ekonomika se zmenšuje a dluh roste. Nejvíce přitom doplácejí lidé z nižších vrstev. Rozpočtové škrty se vždy dotknou sociálních programů, podpory v nezaměstnanosti a lidí, kteří jsou na těchto dávkách existenčně závislí. V dobách úspor vždy trpí průměrně pracující člověk víc než bankéř, který krizi způsobil.

Je rozumné „utáhnout si opasek“ a omezit výdaje, když jsou časy těžké. Pokud se ale národní rozpočet drasticky seškrtá napříč všemi oblastmi, výsledky nikdy nebývají dobré. Rychlý pohled do historie ukazuje, že úsporná opatření opakovaně selhávala v obnovení hospodářského růstu.

Ve 20. letech 20. století, za prezidenta Warrena Hardinga, Spojené státy experimentovaly s úspornou politikou – a jedním z důsledků byl nástup Velké hospodářské krize. V roce 1931 se prezident Herbert Hoover, který se zoufale snažil vyrovnat rozpočet, pokusil zvýšit daně. Na tak razantní zásah už ale bylo pozdě a země se propadla do ještě hlubší recese. Teprve když prezident Franklin D. Roosevelt v roce 1933 od úsporných opatření upustil a v rámci New Dealu zvýšil veřejné výdaje, začala se ekonomika konečně zotavovat.

Německo prošlo po první světové válce a po uzavření Versailleské smlouvy rovněž bolestným obdobím úsporných opatření. Tato léta zbídačila a zklamala velkou část obyvatelstva a připravila půdu pro Hitlerův vzestup k moci. Švédsko, Francie a Japonsko také ve 30. letech s úspornou politikou experimentovaly – a jejich ekonomiky na tom rovněž tratily. Růst se obnovil až poté, co škrty zrušily a začaly znovu investovat.

Někteří ekonomové poukazují na údajně úspěšné případy úsporných opatření, tyto příklady jsou však velmi sporné. Austrálie, Dánsko a Irsko bývají často uváděny jako pozitivní příklady. V případě Dánska lze ale namítnout, že rozpočtové škrty se tam prováděly v době hospodářského boomu, nikoli během recese. V Irsku sice v 80. letech docházelo k ekonomickému růstu, ten byl však zčásti podpořen devalvací irské libry v roce 1986, která zvýšila poptávku po irském exportu. A pokud jde o Austrálii, neexistují žádné záznamy o tom, že by tam došlo k výraznějším škrtům v podpoře v nezaměstnanosti či v daních z kapitálu, jak by si zastánci úsporné politiky přáli.