Umění milovat

Ať už je láska zobrazena v Shakespearově Romeovi a Julii nebo v Cameronově Titanicu, je to téma, které nás nepřestává fascinovat. Část této fascinace pravděpodobně pramení z naší neschopnosti pochopit, co vlastně láska je. Je to jen chemická reakce v mozku? Nebo něco magického a tudíž v konečném důsledku nepoznatelného?

Tato kniha, vycházející z klasického díla Ericha Fromma o lásce, se pokusí objasnit, proč a jak milujeme. Vezme vás na cestu různými podobami lásky. Některé z nich jste už pravděpodobně zažili, jiné pro vás mohou být nové. Získáte také vhled do toho, jak rozvíjet a maximalizovat svou schopnost milovat – dovednost, která je skutečně k nezaplacení.

V tomto shrnutí mimo jiné objevíte:

• jaký je rozdíl mezi mateřskou a otcovskou láskou,
• jak moderní společnost poškozuje naši schopnost milovat,
• a proč je praktikování lásky podobné cvičení na hudební nástroj.

Co je láska? Silný, přesvědčivý pocit, který doufáme, že jednou zažijeme? Náhodné setkání? Všechno, co v životě potřebujeme? Může být vším tímto, ale skrývá v sobě mnohem víc než jen vášeň a osudovost.

Podobně jako jakékoli jiné umění se i lásce musíme učit. Přesto si většina z nás myslí, že o lásce se vlastně nic moc naučit nedá. Proč? Domníváme se, že láska se komplikuje teprve ve chvíli, kdy jde o její přijímání. Když vztahy selžou, často vinu hledáme u sebe: prostě jsme nebyli dost „milovatelní“.

K tomu všemu žijeme v konzumní kultuře, která proměnila lásku v další komoditu obchodovanou na trhu. Přistupujeme k ní proto s tržní logikou. Když se dva lidé zamilují, mají pocit, že vzhledem ke své vlastní „směnné hodnotě“ našli nejlepší možný objekt na trhu.

Navíc si neustále pleteme různé stavy lásky. Jsme zamilovaní, nebo milujeme? Ten náhlý a ohromující pocit intimity, který zažíváme při zamilování, je často především výsledkem sexuální přitažlivosti. Jakmile však tento pocit vyprchá, míváme dojem, že zmizela i samotná láska.

Tyto mylné představy o lásce musíme překonat. Začít můžeme tím, že změníme svůj pohled na lásku – a budeme se ji učit stejně, jako bychom se učili malovat nebo hrát na klavír. A stejně jako u malování či hry na klavír všechno začíná teorií. V následujících částech proto prozkoumáme, co teorie lásky obnáší a jak ji můžeme uvést do praxe.

Láska je univerzální a často patří k prvním věcem, které v životě zakoušíme. V milujícím vztahu se mohou dva lidé stát „jedním“, a přesto zůstat nezávislí a svobodní. Jak je to možné? Tím, že jsou oba ochotni lásku aktivně dávat.

Láska je především o dávání a má čtyři klíčové prvky: péči, odpovědnost, respekt a poznání. Projevování každého z těchto prvků činí naši lásku živou a aktivní.

Péče je ztělesněna především láskou matky k dítěti, v její neustálé starosti o blaho miminka. Láska však zároveň vyžaduje odpovědnost – tedy vědomí potřeb druhého a ochotu na ně reagovat, ať už jde o fyzické potřeby kojence, nebo emocionální potřeby partnera.

Respekt je třetím klíčovým prvkem lásky. Vede nás k tomu, abychom přijímali své blízké takové, jací jsou, a odolávali pokušení přetvářet je k obrazu svému.

Čtvrtým a posledním prvkem je poznání. Nejde o fakta a čísla, ale o emocionální porozumění: vědět, kdy jsou naši blízcí nervózní, znepokojení nebo osamělí. Schopnost číst jemné signály druhého člověka stojí v samotném středu láskyplného vztahu.

S tímto na paměti se podívejme blíže na pečující lásku, kterou vidíme ve vztahu matky a dítěte. Mateřská láska je bezpodmínečná: matka miluje své dítě prostě proto, že je její. Otcové obvykle nemilují tímto způsobem. Pro ně je láska častěji podmíněná.

Zatímco matka se s dítětem spojuje už v prvních chvílích jeho života, vazba mezi otcem a dítětem se často vytváří až později, když je dítě o něco starší. To bohužel znamená, že otcovská láska bývá poskytována až poté, co dítě splní určitá očekávání. Podmíněnou lásku lze přijímat jen tehdy, pokud má dárce pocit, že si ji druhý zaslouží. Na rozdíl od lásky bezpodmínečné může být podmíněná láska také ztracena.