Třetí pilíř

Společnost stojí na třech „pilířích“ – státu, trzích a komunitách. Každý z nich má jinou roli. Stát zajišťuje právo a pořádek a poskytuje infrastrukturu, která umožňuje společenský život. Trhy vytvářejí prostor pro vynalézavost a tvorbu bohatství. A komunity dávají lidem pocit příslušnosti, identity a solidarity.

Společnosti však vytvářejí podmínky pro lidský rozkvět jen tehdy, když jsou všechny tři opory přibližně stejně silné – oslabení jednoho pilíře činí celou strukturu křehkou. Takový balanc bylo historicky velmi obtížné udržet.

Středověká společnost měla silné komunity, ale chyběl jí jak funkční stát, tak rozvinuté trhy. Naopak obchodní národy 18. a 19. století disponovaly prosperujícími trhy, ale zoufale jim scházel stát schopný vytvářet rovné podmínky.

Dnes čelíme vlastním nerovnováhám. Po vyčerpání státem řízených modelů, které po druhé světové válce přinesly bezprecedentní růst, se západní společnosti pokusily vybudovat nový řád založený na efektivitě a ziskovosti. Výsledek? Nerovnost prudce vzrostla a vytvořila vrstvu frustrovaných lidí, kteří jsou špatně vybaveni k tomu, aby čelili výzvám globalizace. To následně podnítilo rozsáhlou protiestablishmentovou vlnu dnešního populismu.

Jak ale ukazuje Raghuram Rajan, nemusí to tak zůstat. V tomto shrnutí prozkoumáme jeho plán pro spravedlivější a vyváženější svět. Cestou se dozvíte, jak národní stát postupně nahradil středověký společenský řád, proč bude Čína muset přehodnotit svůj současný ekonomický model a co nás může o lokalismu naučit indické město, které se rozhodlo zatočit s nepořádkem.

Středověká Evropa byla pestrou mozaikou samosprávných panství, která vlastnily přední šlechtické rody kontinentu. Sedláci skládali svým pánům přísahu věrnosti a platili jim dávky a daně. Na oplátku směli obdělávat část půdy.

Panství fungovala jako uzavřená společenství, která spravovali páni: rozhodovali spory mezi nájemci a dohlíželi na výkon spravedlnosti. Zboží vyprodukované na těchto statcích se většinou spotřebovalo uvnitř komunity, nikoli vyváželo. Šlo tedy o společenské uspořádání, v němž dominoval pilíř komunity.

Pocit soudržnosti posilovala i skutečnost, že středověká církev zakazovala úrok – tedy vybírání úroků z půjček. Pomoc se proto neposkytovala s očekáváním finanční odměny, ale jako společenská povinnost: lidé si navzájem pomáhali s vědomím, že se jim sousedé v budoucnu odvděčí.

V 15. století však tento řád narušil technologický pokrok. Proč? Inovace, jako byla obléhací děla, změnily pravidla hry. Kdo chtěl přežít, potřeboval dostatek peněz na financování velké armády a nákladných obranných staveb. Malá panství na to jednoduše neměla prostředky, a podnikaví vládci proto začali svá území spojovat. Na konci století se počet suverénních entit v Evropě snížil na zhruba 500. Začala nová éra – éra národních států.

Tyto nové státy se postupně staly natolik mocnými, že zastínily i církev, jejíž zákony byly tradičně považovány za nadřazené světskému právu. Když se například v roce 1509 dostal na anglický trůn Jindřich VIII., byl odhodlán rozšířit vojenskou sílu svého království. Rozpočtové nedostatky vyrovnával tím, že zabavoval majetek katolických klášterů a jejich pozemky prodával nižší šlechtě.

Nejprozíravější investoři do těchto bývalých církevních majetků se stali známými jako „gentry“ – podnikavá vrstva statkářů, která investovala do produktivity svých pozemků a zisky využívala k nákupu další půdy.

Na konci 16. století se státy pevně etablovaly jako mocní hráči. Panovníci vládli sjednoceným národům a vybírali daně od gentry i dalších vrstev, aby pokryli náklady stále dražších válek. Stát byl na vzestupu – ale jak uvidíme v následující kapitole, jeho dominanci brzy zpochybní trh.

Zlatý věk státu trval od konsolidace národních států na konci 15. století zhruba do konce 16. století. Poté se objevila nová síla, která začala jeho moc vyvažovat: trh.

Neproduktivní půda, dříve vlastněná aristokracií a církví, postupně přecházela do rukou podnikavější šlechty. Panovníci byli s tímto vývojem vcelku spokojeni – čím bohatší šlechta byla, tím vyšší daňové příjmy stát získával. Tato nová třída však za svůj ekonomický vzestup požadovala i politickou cenu: větší svobodu.

Jedním z klíčových momentů této proměny byla událost roku 1688, kdy angličtí poslanci sesadili krále Jakuba II. a nahradili ho vstřícnějším panovníkem Vilémem Oranžským. Tato událost vešla do dějin jako Slavná revoluce.

Osvobozená od svévolné moci králů začala šlechta vzkvétat. Jak se stát v mnoha oblastech stahoval, stal se pilíř trhu středobodem života evropských národů. Filozofové trh opěvovali. Adam Smith například ve svém díle Bohatství národů z roku 1776 tvrdil, že „neviditelná ruka“ konkurenčních trhů umožňuje výrobcům – a tím i celým národům – prosperovat.

Co Smith neodhadl, byl nástup takzvaných „loupeživých baronů“ v pozdním 19. století v USA, kteří nově nabyté svobody zneužívali. Příkladem je John D. Rockefeller, průmyslník, který se stal nejbohatším člověkem na světě tím, že bezohledně likvidoval konkurenci v ropném byznysu.

Jak to dělal? Mimo jiné prostřednictvím kartelových dohod. Rockefeller uzavřel s clevelandskými železnicemi smlouvu, podle níž měly jeho konkurentům účtovat vyšší poplatky za přepravu sudů s ropou, přičemž část těchto poplatků se vracela Rockefellerovi. Na oplátku získávaly železnice podíl na jeho vlastních ropných ziscích.

Nečestné praktiky tohoto typu vyvolaly veřejné pobouření a zákonodárci nakonec hlavním Rockefellerovým společnostem odebrali podnikatelská oprávnění. Zároveň špatně placení dělníci, kteří dřeli v vykořisťujících továrnách průmyslníků, začali požadovat svá práva a lepší zastoupení ve vládě.

Jejich tlak se vyplatil. Na počátku 20. století většina západních zemí rozšířila volební právo na mužské dělníky. Po staletích ústupu se tak pilíř komunity znovu začal vracet do popředí společenského a ekonomického života.