Třetí dveře

Úspěch v životě, podnikání nebo v podstatě v jakékoli oblasti, kterou si vyberete, je jako dostat se do nočního klubu. Vždy existují troje dveře.

První dveře jsou hlavní vchod, kde se téměř všichni tlačí v dlouhé frontě, čekají a doufají, že je pustí dovnitř. Druhé dveře jsou VIP vchod, kterým bez čekání procházejí celebrity a miliardáři. A pak jsou tu třetí dveře.

Většina lidí ani neví, že existují, ale ony tam skutečně jsou. Musíte vystoupit z fronty, oběhnout klub zezadu, zaklepat na zadní vchod a možná se protáhnout přes kuchyň. Chce to trochu odvahy a iniciativy, ale cesta se vždycky najde.

Nejúspěšnější lidé na světě prošli právě třetími dveřmi – ignorovali frontu a s odhodláním hledali vlastní způsob, jak se dostat dopředu.

V tomto shrnutí budete sledovat cestu ambiciózního mladého muže, který se rozhodne vypátrat a vyzpovídat některé z nejúspěšnějších lidí na světě a odhalit, jak se dostali na vrchol.

Dozvíte se mimo jiné:

• jak jeden klíčový telefonát nastartoval kariéru Billa Gatese,
• jak vám přepracování spánkového režimu může dát konkurenční výhodu,
• a proč vzít si na sebe víc, než zdánlivě zvládnete, nemusí být nutně špatný nápad.

Alex Banayan měl být lékařem. Takový byl alespoň plán jeho rodičů. Ve svých osmnácti letech, měsíc po nástupu na vysokou školu do premedicínského programu, si ale uvědomil, že tohle není jeho cesta.

Jednoho dne místo studia listoval biografií Billa Gatese a začal přemýšlet. Bill Gates se stal nejbohatším mužem světa a převrátil softwarový průmysl naruby. Ale jak? Jak se z obyčejného osmnáctiletého kluka, jako byl tehdy Banayan, stal nejbohatší muž planety?

Banayan začal zkoumat další úspěšné osobnosti. Jak se Steven Spielberg – chlapík, kterého ani nepřijali na filmovou školu – stal jedním z nejúspěšnějších režisérů v historii? Co udělala Lady Gaga, že se z práce servírky dostala až k první nahrávací smlouvě v roce 2006?

Nemohl najít knihu, která by na tyto otázky odpovídala, a tak se rozhodl, že ji napíše sám. Proč ne? Domluví si rozhovory s Billem Gatesem a dalšími legendami, procestuje kvůli nim Spojené státy, sepíše své poznatky a podělí se o ně se svou generací.

Získat rozhovory byla jedna věc, dostat se k nim druhá. Rychle si uvědomil, že nejtěžší částí bude financování cest na všechny tyto schůzky. A pak se objevila příležitost: kousek od něj se natáčela televizní soutěž „Cena je správná“. Vyhrát v ní by mohl být způsob, jak své pátrání zaplatit.

Krátké hledání na Googlu mu prozradilo, že čím bláznivěji se uchazeč chová při castingu, tím větší má šanci, že ho vyberou. Když tedy přišel na natáčení, objímal uklízeče, tancoval se strážnými a flirtoval se staršími dámami. Zabralo to – vybrali ho.

Ve skutečnosti ale vůbec nevěděl, jak se hra hraje, a tak si začal povídat s ostatními uchazeči. Jedna laskavá starší paní, která soutěž sledovala už čtyřicet let, si ho oblíbila. Poradila mu, aby vždy tipoval spíše nižší částky, protože příliš vysoký odhad znamená okamžité vyřazení.

O několik hodin později, oslněný reflektory, Banayan vyhrál hlavní cenu – plachetnici v katalogové hodnotě 31 188 dolarů, kterou o pár dní později prodal za 16 000 dolarů. Jeho cesta mohla začít.

Po přečtení fenomenálně úspěšné knihy Tima Ferrisse Čtyřhodinový pracovní týden (2007) se Banayan doslova upnul k myšlence, že se s autorem musí setkat.

Na jedné konferenci, kde Ferriss přednášel, se Banayan během jeho vystoupení schoval na toaletě. Došlo mu totiž, že právě tam má největší šanci Ferrisse zastihnout, až sleze z pódia. Když Ferriss domluvil, Banayan vyrazil ze skrýše a rychle se mu představil. Ferriss vypadal, že ho jeho mise zaujala, a slíbil, že se ozve.

Čas ale plynul a Ferriss se neozýval, takže Banayan začal psát e‑maily jeho asistentce. Neustále si opakoval, že podnikatelské knihy zdůrazňují vytrvalost. Nenechal se odradit ani tím, že nedostával odpovědi, a pokračoval, i když mu asistentka jednou jeho žádost výslovně odmítla.

Celkem poslal 31 e‑mailů. V jednom z nich dokonce tvrdil, že hodinový rozhovor s ním – obyčejným vysokoškolákem – bude jednou jednou z nejlepších investic, jaké multimilionář Ferriss kdy udělá. Vždy končil optimistickým „Děkuji předem!“. A pak, jednoho dne zčistajasna, Ferriss souhlasil, že si s ním promluví.

Vytrvalost funguje! myslel si Banayan. Když se setkali, Ferriss skutečně mluvil o vytrvalosti – ale trochu jinak, než Banayan čekal.

Svoji první velkou příležitost získal Ferriss poté, co se snažil navázat vztah s jedním generálním ředitelem startupu. Napsal mu e‑mail s žádostí o práci a byl dvanáctkrát odmítnut. Nakonec napsal, že bude příští týden v jeho městě – což byla naprostá lež – a že by se rád zastavil. Když CEO souhlasil, Ferriss nasedl do letadla z New Yorku do San Franciska, aby se s ním „náhodou“ setkal. A práci získal.

Když ale Ferriss tenhle příběh vyprávěl Banayanovi, chtěl zdůraznit jednu věc: existuje rozdíl mezi vytrvalostí a obtěžováním. Nikdy nebyl hrubý a i když byl neústupný, dokázal najít správnou míru. Neposílal e‑maily desetkrát týdně.

Poradil Banayanovi, aby nepsal věty jako „Děkuji předem!“, protože působí nezdvořile a nárokovačně. Místo toho by měl napsat třeba: „Úplně chápu, pokud nebudete mít čas odpovědět.“

Až o několik měsíců později, když si Banayan zpětně pročítal staré e‑maily, mu došlo, že se ho Ferriss vlastně snažil ochránit před ním samým. Teprve tehdy pochopil, kolik se toho ještě musí naučit.