Transcendence

Pokud jste někdy absolvovali úvodní kurz psychologie nebo sledujete nějakou wellness influencerku na Instagramu, pravděpodobně znáte slavnou Maslowovu hierarchii potřeb. Nejspíš jste viděli obrázek pyramidy rozdělené do pěti úrovní. Spodní, základní stupeň představuje nejzákladnější lidskou potřebu: bezpečí. Nejvyšší stupeň, špička pyramidy, pak reprezentuje naši nejabstraktnější potřebu: seberealizaci.

Tento obrázek svádí k představě, že životem postupujeme jako úrovněmi ve videohře: jakmile si vyřešíte bezpečí, můžete na něj zapomenout a posunout se o patro výš, až nakonec dosáhnete poslední úrovně – seberealizace. Takové chápání je ale poněkud zjednodušující.

Navíc Abraham Maslow sám pracoval na hlubším pochopení lidské existence až do své smrti v roce 1970. Následující myšlenky na jeho práci navazují, rozvíjejí ji a částečně přetvářejí. Ukazují, že seberealizace spočívá v integraci všech vašich potřeb do zdravého, soudržného celku, který vám umožňuje růst. Vysvětlují, jak naplnění vašeho lidského potenciálu může prohloubit nejen vztah k vašemu nejlepšímu já, ale i k lidem kolem vás.

Na této cestě zjistíte, že transcendence není nic mystického a nedosažitelného – je to něco, o co se můžeme všichni ucházet v každodenním životě. Dozvíte se také, jak vám ponoření se do dobré knihy může dát ochutnat transcendentní zážitek; co nám stoletá oslava na odlehlém řeckém ostrově může prozradit o základních lidských potřebách; a proč je vyhledávání dobrodružství prospěšné pro duševní zdraví.

Zažili jste někdy, že jste byli „hladoví a protivní“? Pokud jste jako většina lidí, pravděpodobně ano, i když anglický výraz „hanger“ třeba neznáte. Označuje podrážděnost a vztek vyvolaný hladem – a i když je to samozřejmě vtipné slovo, odkazuje k velmi reálnému jevu.

Je to jen jeden z příkladů toho, jak nás při neuspokojených základních potřebách, jako je hlad, mohou přemoci negativní emoce. Všechny ostatní pocity a starosti pak ustupují do pozadí.

Naší nejzákladnější psychologickou potřebou je potřeba bezpečí. Bezpečí znamená stabilitu, pocit jistoty a důvěru v prostředí, ve kterém žijeme. Je to pevný základ, který nám umožňuje riskovat a objevovat svět.

Klíčová myšlenka zde zní: potřeba bezpečí je základem všech ostatních potřeb.

Kromě fyziologických potřeb, jako je hlad či spánek, závisí náš pocit bezpečí na tom, jaké vztahy máme s lidmi kolem sebe. Jedním z hlavních způsobů, jak se k druhým vztahujeme, je tzv. vazba (attachment), která se začíná formovat už v dětství.

Každý člověk se rodí bezmocný a zcela závislý na těch, kdo o něj pečují. Pocit bezpečí u kojence závisí na pečovateli. Pokud je pečující osoba nablízku, vnímavá a reaguje na potřeby dítěte, dítě se cítí bezpečně a jistě a je ochotné si hrát a objevovat svět. Když však pečovatel odejde nebo přestane dítěti věnovat pozornost, dítě začne pociťovat úzkost a snaží se na sebe znovu upozornit – například pláčem.

Z těchto raných interakcí si vytváříme svůj styl vazby. Jak stárneme, hraje tento styl klíčovou roli v našich vztazích. Pokud jsme měli štěstí vyrůstat v teplém, pečujícím prostředí, učíme se vytvářet bezpečnou vazbu. Věříme, že nás ostatní přijmou a budou tu pro nás. Jestliže však naši pečovatelé nebyli spolehliví nebo dostatečně dostupní, můžeme v budoucích vztazích prožívat úzkost. Někteří lidé se dokonce začnou blízkým vztahům vyhýbat úplně – mluvíme pak o vyhýbavé vazbě.

Žádný styl vazby není stoprocentně bezpečný. Existuje široké spektrum mezi bezpečnou a vyhýbavou vazbou a většina lidí má alespoň určitou míru úzkostné či vyhýbavé vazby – nebo obojí – zvláště v obdobích stresu.

Lidé s převážně bezpečnou vazbou jsou však lépe vybaveni čelit životním výzvám. Lépe zvládají a regulují své emoce, dělají to konstruktivněji a mívají uspokojivější vztahy. Naopak nejistota, zejména úzkostná vazba, může vést k depresi a osamělosti.

Dobrá zpráva je, že i když se náš styl vazby formuje v dětství, není navždy daný. Můžeme své vzorce měnit. Nové, pozitivní zkušenosti nám mohou pomoci rozvíjet zdravější způsoby, jak s druhými navazovat vztahy.

Strávíte-li nějaký čas na slunném řeckém ostrově Ikaria a seznámíte se s jeho obyvateli, je dost pravděpodobné, že budete pozváni na oslavu stých narozenin – nebo i několika. Na tomto malém ostrově v Egejském moři není o stoletce nouze. A co víc, mnozí z nich vedou velmi aktivní společenský život.

Jaké je tajemství jejich dlouhověkosti? Není to jen příjemné počasí a zdravá strava. Klíčovou roli hrají jejich úzké sociální vazby.

Na Ikarii jsou lidé přátelští a ohleduplní. Sousedé se o sebe navzájem starají, sdílejí jídlo, společně slaví a většina lidí žije s širší rodinou, místo aby žila sama. Jinými slovy, existuje zde silná a spolehlivá komunita.

Klíčové poselství zní: potřeba vztahů a sounáležitosti je základní lidskou potřebou.

Být mezi lidmi – ať už to znamená sdílet sklenku vína, nebo společně vařit – naplňuje hlubokou lidskou potřebu: být ve spojení s druhými.

Potřeba vztahů zahrnuje dvě složky: potřebu někam patřit a potřebu intimity. Podívejme se nejprve na potřebu patřit. Jde o to být součástí sociální skupiny. Tato potřeba je naplněna, když se cítíte určitou skupinou přijímaní. Naopak, když se cítíte odmítaní a neviditelní, tato potřeba zůstává nenaplněná.

Jak je potřeba patřit důležitá, ukazuje to, co se stane, když naplněna není. Když jste vyloučeni, nejde jen o „zraněné city“. Výzkumy ukazují, že bolest sociálního odmítnutí je v mozku prakticky nerozeznatelná od fyzické bolesti. A tím to nekončí. Dlouhodobé odmítání může vést k celé řadě problémů – od poruch spánku až po depresi.

Ale vztahy nejsou jen o tom, že nejste odmítáni. Důležitá je i jejich kvalita. A právě zde vstupuje do hry intimita. Patřit znamená cítit se skupinou chráněn; intimita znamená milovat, pečovat a chránit ty, s nimiž máte blízký vztah.

Co tvoří kvalitní vztahové propojení? Blízké vztahy stojí na tom, co psycholog Carl Rogers nazývá bezpodmínečné pozitivní přijetí. To nastává tehdy, když se každý cítí viděný, přijímaný a v bezpečí při vyjadřování celé škály svých pocitů a zkušeností.

Kvalitní vztahy jsou také vzájemné – zúčastnění lidé jsou do nich skutečně zapojení a aktivně se jich účastní. Taková spojení navíc přinášejí zážitky, kvůli nimž se k nim rádi vracíme: společný smích, radost, zábavu a drobná gesta laskavosti na obou stranách.