Teď jste méně hloupí

Vždycky víte, proč se cítíte tak, jak se cítíte, že? No… možná to tak úplně není. Kniha „Teď jste méně hloupí“ vysvětluje, jak nás náš mozek často klame a nutí nás věřit věcem, které nemají žádný základ v realitě.

Například si myslíme, že své vlastní chování a pocity v davu nebo vůči lidem, které považujeme za přitažlivé, docela dobře chápeme. Ve skutečnosti ale v mnoha případech neznáme skutečné důvody, proč říkáme a děláme to, co říkáme a děláme.

Tato kniha přináší zábavné příklady toho, jak si s námi náš mozek pohrává, a ukazuje, co můžeme dělat, abychom se nenechali tak snadno nachytat na tyto iluze. V tomto shrnutí se dozvíte, proč domácí léčebné postupy ne vždy fungují, proč jen málokdy zůstáváte ve svých názorech úplně sami a jak může nošení bílého pláště lékaře dočasně zlepšit vaše kognitivní schopnosti.

Každý den vás váš mozek klame a nutí vás věřit těm nejpodivnějším věcem. Podobně jako u optických iluzí nás mozek často podvádí – i když jsme si docela jistí, že to, co pozorujeme, je pravda. A přestože rádi věříme, že naše myšlenky a rozhodnutí vycházejí z logiky a racionality, často tomu tak není.

Naše vnímání světa je u každého z nás jedinečné. Způsob, jakým vnímáme například vzhled a vůni květiny, se liší od toho, jak ji vnímá včela. Proto nemůžeme bezvýhradně důvěřovat tomu, co vidíme nebo cítíme, jako jediné pravdě.

V roce 1951 se odehrál důležitý univerzitní fotbalový zápas mezi Dartmouth College a Princeton University. Oba týmy hrály tvrdě a nakonec zvítězil Princeton. Obě školy pak o utkání publikovaly články ve svých univerzitních novinách. Podle těchto textů to však vypadalo, jako by obě školy sledovaly úplně jiné zápasy. Studenti z Princetonu obvinili soupeře z hrubosti, zatímco studenti z Dartmouthu psali, že vinu nesly oba týmy a že zápas byl celkově férový.

Psychologové se rozhodli tuto nesrovnalost prozkoumat a nechali studenty vyplnit dotazníky o zápase. Došli k závěru, že studenti měli „alternativní verze reality“ v závislosti na tom, jaký tým podporovali a jaký k němu měli vztah. Ačkoli všichni sledovali stejný zápas, podobně jako v případě rozdílného vnímání květiny člověkem a včelou, interpretovali to, co viděli, zcela odlišně.

Většina z nás ví, že to, co vidíme, není vždy absolutní pravda. Přesto na to v určitých situacích – například při sledování důležitého sportovního utkání – rádi zapomínáme. Chceme‑li být méně naivní, musíme si tuto skutečnost alespoň občas připomínat.

Cítíte se jako respektovaný manažer, protože do práce nosíte oblek, nebo nosíte oblek proto, že se cítíte jako respektovaný manažer? Ve skutečnosti platí obojí. Když zastáváme určitý postoj, jednáme v souladu s ním – a zároveň si vytváříme postoje na základě vlastního chování.

Je logické, že když někomu prokážeme laskavost, pravděpodobně si nás začne víc vážit. Věděli jste ale, že to zároveň způsobí, že máme raději i my jeho? Tento jev je známý jako efekt Benjamina Franklina. Franklin si kdysi získal svého politického rivala tím, že ho požádal o zapůjčení vzácné knihy. Když mu protivník knihu půjčil, zpočátku se cítil dobře prostě proto, že byl štědrý. Když se však později s Franklinem znovu setkal, jeho postoj k němu byl mnohem pozitivnější. Jeho mozek si musel najít vysvětlení, proč Franklinovi vyšel vstříc. Nejlogičtější bylo: knihu bych mu nepůjčil, kdybych ho neměl rád – takže ho vlastně nemám tak nerad, jak jsem si myslel.

Naše chování ovlivňuje i to, jak se cítíme k jiným věcem než k lidem. Tento jev tedy není omezen jen na mezilidské vztahy, ale rozšiřuje se i na náš vztah k předmětům či situacím.

V jedné studii výzkumníci posadili účastníky ke stolu, ukázali jim obrázky neznámých čínských znaků a požádali je, aby posoudili, zda na ně působí pozitivně, nebo negativně. Během úkolu měli účastníci buď stůl k sobě přitahovat, nebo do něj tlačit. Výsledek byl pozoruhodný: znaky byly hodnoceny pozitivněji tehdy, když byl pohyb spojen s přitahováním, než když šlo o tlačení.

Je to proto, že přitahování máme od dětství spojené s něčím žádoucím, zatímco odtlačování s něčím nepříjemným. Jako malé děti se natahujeme po věcech, které chceme, a odstrkujeme ty, které nechceme. A právě tyto jednoduché pohyby v experimentu ovlivnily vnímání účastníků.