Svět bez nás

V těchto úryvcích se dozvíte, jak by vypadala planeta Země, kdyby z ní náhle zmizeli všichni lidé. Zjistíte, které z našich stop by přetrvaly nejdéle. Byla by to města, která mnozí považují za základ civilizace? Nebo spíše změny, které jsme provedli přímo v přírodě – například uměle vyšlechtěná hospodářská zvířata, jako je skot či ovce? Přežijí tyto nové formy života i poté, co lidstvo zmizí? A co naše nejničivější výtvory? Dokáže se příroda zotavit, když už nebude nikdo, kdo by Zemi dál znečišťoval? A jak dlouho bude planetě trvat, než se vzpamatuje ze škod, které jsme jí už způsobili? Sto let? Tisíc? Nebo miliardu?

Tyto úryvky nabízejí odpovědi na tyto i další otázky – odpovědi, které vás mohou překvapit i šokovat.

Před vznikem člověka si příroda dokázala dokonale poradit s recyklací všech látek, které se kdy na Zemi objevily. Lidstvo však vynalezlo materiál, který tento cyklus narušil – něco, co příroda v podstatě nedokáže rozložit: plast.

Plast je vůči přírodním procesům téměř imunní, protože se běžným způsobem nerozkládá. Zatímco jiné látky mohou být v průběhu času rozloženy mikroorganismy, u plastu to neplatí. Znamená to, že plast tu zůstane navždy – i dlouho poté, co lidstvo zmizí.

Co by se ale stalo se všemi miliardami kusů plastu, které jsme vyrobili, kdyby lidé náhle zmizeli? Déšť a oceány mají sílu obrušovat skály – a budou dělat totéž i s plastem. V průběhu času se plastové předměty budou vlivem přírodních sil rozpadat na stále menší a menší kousky. Ani tyto drobné částice se však nerozloží.

Experimenty prokázaly odolnost i těch nejmenších fragmentů plastu. Vědci krmili plastovými vlákny a částicemi červy žijícími na dně moří, kteří se běžně živí organickými sedimenty. Ačkoli červi plast pozřeli, částice prošly jejich trávicím traktem beze změny.

Po staletích se tak budou kusy plastu dál zmenšovat, až podle mořského biologa Richarda Thompsona dosáhnou tak malé velikosti, že je začne polykat i zooplankton. Jak se bude plast tímto způsobem dál drolit, rozšíří se i do oblastí, které dosud nebyly lidskou činností zasaženy. Čím menší částice, tím snadněji je přenáší vítr a voda. V budoucnu tak plast pronikne i na místa, kam dnes nemáme přístup.

Množství plastu, které lidstvo vyprodukovalo, je ohromné. Jen v samotné Indii funguje přibližně 5 000 továren vyrábějících výhradně plastové tašky. Protože se každý kus plastu rozkládá jen nesmírně pomalu, budou tyto tašky v nějaké podobě existovat prakticky navždy. A protože plast používáme teprve zhruba 60 let, nemáme dosud jasnou představu o všech jeho dlouhodobých dopadech na ekosystémy.

S každým dalším dnem způsobuje lidská civilizace planetě stále větší škody – vyčerpáváním jejích zdrojů a znečišťováním ovzduší, půdy i vody. Účinky těchto procesů navíc přetrvají ještě dlouho poté, co lidstvo zmizí.

Z dlouhodobého hlediska patří mezi nejtrvalejší dědictví lidstva těžba a používání těžkých kovů, jako je chrom či zinek. Jakmile jsou tyto prvky jednou vytaženy z hlubin země a uvolněny do prostředí, zůstávají v ekosystému tisíce let.

Důvodem je, že na rozdíl od mnoha jiných minerálních látek se těžké kovy z koloběhu látek prakticky neztrácejí. Většina minerálů je přijímána rostlinami a postupně ukládána do hlubších vrstev půdy. U kovů to však neplatí: rostliny je sice mohou absorbovat, ale neukládají je trvale. Po odumření rostlin se kovy znovu uvolní a vracejí se zpět do prostředí.

I poté, co lidstvo přestane vypouštět do ovzduší kouř obsahující zinek nebo přidávat měď do krmiva pro dobytek, budou tyto kovy dál kolovat v přírodě a znečišťovat ji. Jak dlouho taková kontaminace potrvá? Životnost těžkých kovů v prostředí se liší, všechny se však měří na tisíciletí. Zinek například přetrvává zhruba 3 700 let, zatímco chrom až kolem 70 000 let.

K už uvolněným znečišťujícím látkám je třeba připočíst i ty, které jsme sice vyrobili, ale dosud je z velké části nevpustili do ovzduší. Typickým příkladem jsou freony – chlorfluorované uhlovodíky (CFC). Od 30. let 20. století se začaly používat v chladicích zařízeních. Zpočátku se zdály být zcela neškodné, v roce 1985 však vědci zjistili, že CFC unikající ze starých chladniček rozkládají ozonovou vrstvu, která nás chrání před ultrafialovým zářením. Kromě toho významně přispívají ke skleníkovému efektu a urychlují změnu klimatu.

Pokud by lidstvo zmizelo, netrvalo by dlouho a CFC uzavřené v chladicích systémech po celém světě by začaly unikat a dále znečišťovat atmosféru. Výsledkem je ponuré zjištění: během relativně krátké doby, po kterou lidé na Zemi existují, jsme dokázali způsobit škody, které budou přetrvávat celá tisíciletí.