Svatý k*rva

Všichni jsme už někdy slyšeli, jak si někdo stěžuje na sprostá slova ve filmech nebo v televizi. A zatímco vám mohou být některé výrazy, které jiní považují za urážlivé, úplně lhostejné, obraty, jež starší generace vnímají jako neutrální, vám zase mohou znít tvrdě a nepatřičně. Vítejte v dějinách nadávání.

Proklínání, vulgarismy a „neslušná“ mluva nejsou v lidských dějinách žádnou novinkou. Nadávky tu s námi byly vždy – jen se v průběhu času mění konkrétní slova, která dokážou urazit. Podobně jako hudební trendy se některé nadávky po čase vracejí, zatímco jiné upadnou v zapomnění.

Následující kapitoly uspokojí vaši zvědavost ohledně toho, jaká slova používáme jako obscénní a proč vlastně nadáváme. Než se do nich ale pustíte, malá zdvořilá výstraha: jak už asi tušíte, text obsahuje velmi silný a urážlivý jazyk.

V tomto shrnutí se dozvíte například to, jak viktoriáni reagovali na slovo „noha“, která dnešní sprostá slova byla ve středověku součástí běžné mluvy a proč se slovo „fuck“ stalo v první polovině dvacátého století tak oblíbenou nadávkou.

Představte si, že se procházíte sloupořadím v Pompejích v Itálii, ve městě, které se zachovalo téměř přesně tak, jak vypadalo před dvěma tisíci lety. Obdivujete starověkou římskou architekturu, nasáváte atmosféru a dějiny toho místa – a najednou narazíte na opravdu obscénní nápisy na zdech.

Ano, Římané rozhodně nebyli žádní puritáni, pokud jde o nadávání. Jen nadávali trochu jinak než my dnes: nejurážlivější slova ve starověkém Římě odrážela jejich specifický pohled na sex a gender.

Sexualitu nevnímali jako heterosexuální či homosexuální, jak je běžné dnes, ale jako aktivní a pasivní čin. Aktivita byla spojována s mužností, a proto byla největší urážkou představa, že muž zaujímá v sexu pasivní roli.

Podle římských sexuálních norem měl „aktivní“ muž touhu pronikat; bylo přitom úplně jedno, zda do žen, mužů nebo chlapců. Důležitý byl samotný akt pronikání. V tomto kulturním rámci byla nejhorší nadávkou, jakou jste mohli na římského muže použít, obžaloba z cunnum lingere – tedy z cunnilingu.

Není proto divu, že jeden z nápisů v Pompejích zní: Corus cunnum lingit – „Corus líže kundu.“ I dnes nás taková slova mohou zarazit, a v římských časech byla stejně tak obscénní.

Silné tabu kolem cunnilingu vycházelo z římské představy, že pronikat do druhého je žádoucí a mužné, zatímco být pronikán je znakem ženskosti. Muž, který měl možnost pronikat, ale místo toho prováděl cunnilingus, byl proto zesměšňován a považován za zženštilého.

Jeden římský epigram to vystihuje velmi přímo: „Zoile, kazíš lázeň, když si myješ prdel. Aby byla ještě špinavější, Zoile, strč do ní hlavu.“ Jinými slovy: protože Zoilos provádí cunnilingus, jsou jeho ústa podle mluvčího špinavější než jeho zadek.

Zatímco staří Římané používali narážky na orální sex k pomlouvání lidí, Starý zákon pracuje s úplně jiným typem „přísahání“ – s přísahou v náboženském smyslu.

V tomto kontextu nejde o nadávání, jehož cílem je šokovat a urazit, ale o způsob, jak stvrdit vlastní slova. Starý zákon učí lidi přísahat při Bohu, protože to bylo považováno za zásadní pro hladké fungování společnosti.

Přísaha je slib složený před Bohem – záruka, že člověk skutečně udělá to, co říká. Přísahat při Bohu znamenalo upoutat jeho pozornost a učinit z něj svědka svého prohlášení. Bůh se tak stával garantem lidského slova, potvrzoval jeho platnost a umožňoval, aby fungovaly různé dohody a smlouvy.

Protože se přísahy vztahovaly k Bohu, měly se týkat jen záležitostí velkého významu a brát se velmi vážně. Když někdo přísahal, předpokládalo se, že mluví pravdu.

Přísahy pronesené nadarmo byly považovány za ničivé a hříšné, protože mohly „oslabovat“ Boží všemohoucnost. Logika byla následující: falešné přísahy nutí Boha svědčit o tvrzeních, která nikdy neměla být splněna, a v jistém smyslu z něj dělají spolupachatele lži a neúcty.

Jako příklady můžeme uvést výrazy jako „při Bohu“ nebo „rukama Božíma“, které mají formu přísahy, ale slouží spíše k zesílení výroku než jako skutečný slib Bohu. Právě proto byly podle třetího přikázání takové fráze vnímány jako urážka Boha – braly jeho jméno nadarmo.