Stručné odpovědi na velké otázky

Jen zřídkakdy si najdeme čas, abychom se odprostili od svých životů a položili si největší životní otázky: Odkud jsme přišli? Jak jsme se sem dostali? Proč je vesmír stvořen právě takto?

Naštěstí pro nás někteří z nejchytřejších lidí na světě tráví svůj život kladením těchto otázek a vzácná hrstka z nich dokonce píše knihy, v nichž na ně odpovídá jazykem, kterému všichni rozumíme.

Profesor Stephen Hawking ve své poslední knize prokazuje svou charakteristickou schopnost řešit největší otázky vesmíru, ale najde si prostor a čas i na hypotézy o osudu lidstva. Hawking v knize prolíná společenské otázky se sluneční soustavou a předkládá jak základní zákony vesmíru, tak svou vizi budoucnosti lidstva.

Proč jsme tady? Odkud jsme se vzali? Proč se věci mají právě takhle?

Věda i náboženství nabízejí odpovědi na tyto základní otázky, ale docházejí k radikálně odlišným závěrům. Jedna strana tvrdí, že lidský život má přirozený smysl, druhá, že naše existence je jen o málo víc než náhodná. Není divu, že jsou vnímány jako dvě protichůdná vyznání.

Tyto otázky vycházejí z přirozené lidské tendence pochopit a vysvětlit náš vesmír – hledat odpovědi a smysl. Zpočátku tato vysvětlení přicházela z náboženství. Bohové byli považováni za příčiny blesků, bouří a zatmění. Nyní však máme racionálnější, konzistentní a ověřitelné vysvětlení: náš vesmír je obrovský stroj, který se řídí souborem neporušitelných přírodních zákonů.

Stačí se zamyslet nad jednoduchou hrou tenisu. Míček vždy skončí přesně tam, kde to tyto přírodní zákony, jako gravitace a pohyb, předpovídají. Žádné anomálie. Žádné výjimky. Samozřejmě existují proměnné, jako je síla svalů hráče nebo rychlost větru, ale ty fungují jako pouhé informační body, které tyto přírodní zákony neměnným způsobem zpracovávají a vypočítávají výsledek.

Tyto zákony nejsou jen neměnné, jsou také univerzální.

To znamená, že to, co platí pro náš tenisový míček, platí i pro největší nebeské bytosti. Otáčky naší planety se řídí těmito zákony, stejně jako ledový meteor řítící se mezihvězdným prostorem. A co víc, přírodní zákony nelze porušit: podléhal by jim dokonce i Bůh, což je v rozporu s teologickým zdůrazňováním božské všemohoucnosti.

Přesto by mohl existovat způsob, jak smířit moderní vědu s myšlenkou Boha.

To zahrnuje definici Boha jako těchto základních přírodních zákonů spíše než jako vědomé bytosti, která je stvořila. Takto o Bohu hovořil Einstein – jako o referenčním termínu pro pozorovatelná, neporušitelná pravidla vesmíru.

Toto vysvětlení bude pro mnoho lidí neuspokojivé. To proto, že mnozí z nás jsou zvyklí uvažovat o Bohu jako o bytosti podobné člověku – o bytosti, s níž můžeme mít osobní vztah. Když se však podíváme na vesmír v celé jeho děsivé velikosti a srovnáme jej s tím, jak malý a náhodný je lidský život, je šance na existenci božského stvořitele mizivá.

Pokud je tedy naše tradiční vysvětlení vzniku vesmíru chybné, jak vlastně vesmír vznikl?

Většina z nás o velkém třesku slyšela – je to nejrozšířenější vědecká teorie o tom, jak náš vesmír vznikl. Během nanosekundy se vesmír změnil z nekonečně hustého bodu, možná menšího než proton, v rychle se rozpínající těleso, které roste dodnes.

Objev, že se náš vesmír rozpíná, vlastně pomohl rozvinout teorii velkého třesku. K tomuto odhalení došel vědec Edwin Hubble.

V roce 1929 Hubble pečlivě analyzoval světlo ze vzdálených galaxií. Jeho cílem bylo změřit, zda se tyto galaxie pohybují, a pokud ano, tak kam. Jeho zjištění patřila k nejpřevratnějším v historii vědy.

Hubble ukázal, že téměř všechny galaxie se od sebe vzdalují. A co víc, čím dále jsou od Země, tím rychleji se pohybují. Na základě jejich rychlosti víme, že tyto galaxie byly před 10 až 15 miliardami let extrémně blízko u sebe. Možná tak blízko, že všechny zaujímaly stejný bod v prostoru – singularitu.

Důkazy podporující takovou teorii se poprvé objevily v roce 1965, kdy bylo ve vesmíru objeveno slabé mikrovlnné pozadí. To silně naznačuje, že vesmír měl velmi hustý a horký počátek. Tyto mikrovlny jsou pravděpodobně zbytky záření z počátečního „třesku”.

Otázkou však zůstává – co bylo před velkým třeskem?

Odpověď se týká Einsteina a jeho revolučního objevu, že prostor a čas nejsou oddělené entity. Místo toho jsou propojeny do „látky”, které říkáme časoprostor – jeviště, na kterém vesmír existuje.

A časoprostor může být deformován vysokou úrovní gravitace, kterou mají masivní objekty, podobně jako když položíte bowlingovou kouli na matraci. Je těžké si to představit, ale nejhmotnější objekty, jako černé díry, mohou časoprostor deformovat tak silně, že se zastaví samotný čas.

Vraťme se tedy zpět na počátek vesmíru. Vesmír se začne smršťovat a dosáhne nekonečně malé a nekonečně husté singularity podobné černé díře. Zde již prostor i čas nefungují podle našeho klasického chápání.

Nyní máme odpověď – pokud budeme sledovat „řetězec kauzality” zpět do jeho nejvzdálenějšího bodu, můžeme dokázat, že velký třesk nemohl mít příčinu, protože čas neexistoval. Neexistoval žádný čas, v němž by mohla existovat příčina.

Než se pustíme do něčeho stejně záhadného – mimozemského života –, nejdřív si to nechte v klidu projít hlavou.