Stroj apokalypsy

Svět, ve kterém žijeme, je mnohem zranitelnější vůči úplnému vyhlazení, než byste si dokázali představit. Rozšířený je názor, že pravomoc zahájit jaderný útok má výhradně prezident Spojených států a že k tomu potřebuje speciální kufřík, který má neustále u sebe – takzvaný „jaderný fotbal“. Jako bývalý vojenský analytik USA však měl autor přímý, zasvěcený přístup k informacím o americkém jaderném systému a souvisejících vojenských procesech. Tyto poznatky jasně ukazují, jak složitá je skutečná struktura jaderného systému a jaký potenciální dopad mohou tyto zbraně mít na celé lidstvo.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak blízko jsme se v minulosti ocitli k ukončení existence světa, co je to strategie jaderného odstrašení a proč američtí politici podporují udržování a případné použití jaderných zbraní.

Jak se hrozba jaderné války během studené války dostala do bodu, kdy reálně hrozil zánik celého lidského rodu? Odpověď sahá k válečným štváčům třicátých let.

Před nástupem takzvaného strategického bombardování – cílených útoků na městská centra s cílem zabít co nejvíce civilistů a tím rozložit ekonomiku a společenský řád nepřítele – byli civilisté během evropských válek většinou mimo přímé nebezpečí. Platilo totiž dogma spravedlivé války, podle něhož by nevinní civilisté neměli být záměrně napadáni.

Klíčovým faktorem vzestupu strategického bombardování byl rychlý rozvoj letecké techniky. Na počátku třicátých let už letadla dokázala přepravovat těžší náklady a létat na větší vzdálenosti než kdy dříve. Mohla tak překonávat pozemní překážky a útočit na civilní obyvatelstvo, které sice bylo neozbrojené, ale představovalo životně důležitou součást válečného úsilí.

Jedním z prvních symbolů strategického bombardování je slavná Guernica Pabla Picassa z roku 1937. Obraz zachycuje italské a německé bombardování baskického města Guernica, tehdejší bašty protifašistického odporu během španělské občanské války. Odhaduje se, že při náletu zahynulo přibližně 1 000 civilistů.

Přesuňme se do roku 1939 a k začátku druhé světové války. Spojené státy tehdy ještě do bojů nezasáhly, přesto prezident Roosevelt vyzval Německo, Francii a Velkou Británii, aby se zdržely útoků na města a zabíjení civilistů. Všechny tři strany s jeho žádostí zpočátku souhlasily, dohoda však byla brzy porušena.

První ji porušilo Německo, když v roce 1940 zahájilo bombardování britských měst. Tato kampaň, známá jako Blitz, si vyžádala životy více než 40 000 civilistů. V roce 1942 spustila vlastní strategické bombardování civilních cílů také Velká Británie. Během následujících tří let britské nálety zabily zhruba 300 000 německých civilistů.

Nejničivější strategické bombardování z hlediska počtu obětí však provedly Spojené státy. Jediná noc v březnu 1945, kdy americké letectvo bombardovalo Tokio, si vyžádala přibližně 100 000 japonských civilních obětí.

Když bylo Danielu Ellsbergovi devět let, viděl ve filmu nacistické bombardování Londýna. Bylo to poprvé, kdy se setkal s představou masových civilních obětí, a tento obraz se mu hluboce vryl do paměti.

V roce 1944, v deváté třídě, dostal Ellsberg za úkol napsat esej o jaderných bombách schopných zničit celá města. Taková zbraň tehdy ještě neexistovala, ale v časopisech a sci‑fi magazínech se už objevovaly teoretické úvahy o jejím potenciálním nebezpečí. S pomocí těchto zdrojů dospěl Ellsberg se spolužáky k závěru, že jaderné bomby by byly nestabilní, snadno zneužitelné a pro lidstvo katastrofální.

Podobného závěru tehdy nezávisle dospěla i skupina vědců, kteří zároveň v rámci tajného projektu Manhattan takovou zbraň skutečně vyvíjeli. O pět let dříve, v roce 1939, pozoroval maďarsko‑německý fyzik Leo Szilard na osciloskopu první skutečnou demonstraci štěpné reakce uranu. Když viděl obrovské množství uvolněné energie, rychle mu došlo, jak strašlivé důsledky by mohl mít tento objev pro lidstvo.

Navzdory těmto znepokojivým úvahám práce na projektu Manhattan pokračovaly – poháněné stejnými obavami, které později přiměly Ellsberga stát se jaderným plánovačem. Vědci zapojení do projektu Manhattan byli přesvědčeni, že pokud atomovou bombu nevyvinou oni, udělá to nacistické Německo. Chtěli vytvořit odstrašující prostředek proti mocnému totalitnímu režimu.

Nepředstavovali si však, že jejich výtvor bude v roce 1945 použit při dvou útocích na Japonsko a že tím odstartuje jaderné zbrojení se Sovětským svazem.

Ellsberg se rovněž obával, aby se tak mocná zbraň nedostala do rukou „zlých mocností“. Silně na něj působila propaganda studené války, která líčila nebezpečí sovětské expanze do východní Evropy po druhé světové válce. Stal se zastáncem hledání cest, jak zabránit jiným mocnostem v získání jaderné bomby.

V další části uvidíme, kam ho tato strategie – známá jako teorie jaderného odstrašení – nakonec dovedla.