Střet civilizací a přetváření světového řádu

Četli jste někdy knihu napsanou před lety a byli jste ohromeni tím, jak přesně předpověděla budoucnost? Když mluvíme o knihách, které dokázaly vystihnout další vývoj světa, kontroverzní dílo Střet civilizací a přetváření světového řádu patří k nejvlivnějším. Formovalo politické myšlení napříč celým spektrem – od konzervativní pravice až po neoliberální levici.

Je fascinující sledovat, jak se v této knize objevují v zárodku myšlenky, které později ovlivnily politiku George W. Bushe či Donalda Trumpa. Ještě pozoruhodnější je, že kniha vyšla před 11. zářím 2001, a přesto se čte, jako by byla publikována včera.

Jednoduše řečeno, jde o jednu z knih, které zásadně ovlivnily náš moderní pohled na svět – často i u těch, kdo ji nikdy neotevřeli. Nabízí jasnou a srozumitelnou analýzu, která velmi přesně předjímá roli identity a identitární politiky v dnešní atmosféře. Zároveň je však reduktivní, zplošťuje jiné kultury a líčí světovou politiku jako hru s nulovým součtem, v níž mohou zvítězit jen silní a imperiální aktéři.

Kniha je tedy stejně tak součástí dobového ducha, jako jeho analýzou. Ať už s autorem souhlasíte, nebo ne, její přečtení vás nevyhnutelně obohatí o hlubší porozumění současnému stavu globální politiky. Dozvíte se mimo jiné, jaký překvapivý faktor přispěl ke svržení posledního íránského šáha, v čem se liší modernizace od prostého přejímání západních vlivů a jak Sovětský svaz nepřímo donutil Západ zůstat věrný vlastním proklamovaným zásadám.

Civilizace existují už tisíce let. Vznikaly tehdy, když lidé se společnou kulturou a způsobem života začali žít pohromadě a postupně si vytvářeli vlastní zvyky, jazyky a pohled na svět.

Na konci dvacátého století autor odhadoval, že na světě existuje osm hlavních civilizací: západní, pravoslavná, islámská, buddhistická, hinduistická, africká, latinskoamerická, čínská a japonská. Ne vždy tomu tak ale bylo. Před rokem 1500 byly například čínská a islámská civilizace vojensky, ekonomicky i kulturně vyspělejší než křesťanská západní Evropa.

Evropská renesance však tuto rovnováhu změnila. Kolem roku 1500 začal Západ stoupat k pozici globální dominance díky technologickému pokroku, zrychlujícímu se ekonomickému růstu a rostoucímu sociálnímu pluralismu.

Autor uvádí dva konkrétní důvody této změny. Zaprvé, Západ vytvořil mnohopólový mezinárodní systém. Jinými slovy: státy v těsné blízkosti – jako Británie, Francie a Německo – spolu sice často válčily, zároveň však intenzivně politicky a ekonomicky spolupracovaly. Tato kombinace rivality a spolupráce jim umožnila posilovat, vzájemně se inspirovat a rychle šířit renesanční myšlenky. Výsledkem byl technologický boom a výkony, které se dříve zdály nemožné – například transatlantické plavby – se brzy staly běžnou realitou.

Naproti tomu andské a mezoamerické civilizace fungovaly zcela jinak. Měly mezi sebou minimální kontakt až do příchodu Evropanů. Žily od sebe na obrovské vzdálenosti a postrádaly technologie, které by umožnily pravidelné a bezpečné cesty.

Zadruhé, po roce 1500 začal Západ dobývat a kolonizovat. Disponoval palebnou silou a pokročilými navigačními technologiemi potřebnými k budování rozsáhlých obchodních impérií. Západní myšlenky, politické modely a náboženství se tak postupně prosazovaly po celém světě. A vliv Západu je v mezinárodním systému dominantní dodnes.

Když se nad tím zamyslíme, svět se dnes zdá být malým místem. Důvodem je ekonomická globalizace, poháněná především západními obchodními zájmy, díky níž západní produkty, myšlenky a kultura pronikly do všech koutů planety.

Nese to v sobě jistou ironii. Není těžké si představit skupinu mladých mužů na Blízkém východě, kteří popíjejí Coca-Colu a nosí oblečení navržené v USA, zatímco plánují teroristický útok na Spojené státy. Takový scénář nepůsobí neuvěřitelně právě proto, že s rostoucím přílivem západních výrobků a idejí do jiných zemí zároveň sílí i proti-západní nálady.

Nezápadní političtí vůdci například často využívají odsuzování domnělého západního kulturního imperialismu jako mobilizační výzvu: tvrdí svým stoupencům, že brání vlastní, původní kulturu. Tento pocit odporu a obavy z ohrožení vlastní identity je do značné míry pochopitelný. Americká populární kultura je totiž mimořádně dominantní. Dokládají to i čísla: v roce 1993 bylo 88 ze 100 nejnavštěvovanějších filmů na světě natočeno v USA.

Autor však tvrdí, že západní kulturní a ekonomická převaha ještě neznamená, že se svět skutečně „západní“. Někteří myslitelé éry po studené válce, například historik Francis Fukuyama, zastávají názor, že protože Spojené státy jsou jedinou světovou supervelmocí, budou se ostatní státy postupně přizpůsobovat jejich modelu, aby s nimi mohly efektivně obchodovat. Výsledkem má být svět plný liberálních demokracií západního typu.

Podle autora však přijde protiúder. Západ může považovat postupné sbližování kultur a vznik jakési univerzální světové kultury za pozitivní vývoj. Pro mnoho lidí mimo Západ to ale znamená ohrožení či dokonce likvidaci jejich vlastních tradic. A tak i když se nezápadní svět dále modernizuje, svět jako celek se ve skutečnosti stává vůči západní kultuře odolnějším.

Abychom pochopili proč, je nutné rozlišit dva souběžné procesy: modernizaci a západizaci. Právě na ně se nyní zaměříme.