Strážci bran

Existuje historka z počátků Eisenhowerovy administrativy. Krátce poté, co Eisenhower po své inauguraci 20. ledna 1953 dorazil do Bílého domu, k němu přiběhl jeden ze zaměstnanců. V ruce držel zapečetěnou obálku označenou jako „soukromé a důvěrné“. K svému velkému překvapení si vyslechl pořádnou sprchu. „Nikdy mi nenos zapečetěné obálky!“ okřikl ho Eisenhower. „Od toho mám své lidi.“

Měl pravdu. Nešlo o to, že by Eisenhower nesnášel otevírání pošty. Chápal ale, že musí mít nastavené takové postupy, aby ho nic nepřekvapilo ve chvíli, kdy se mu něco dostane na stůl. Věděl, že potřebuje schopné, důvěryhodné a inteligentní spolupracovníky, na které se může spolehnout. Potřeboval své strážce.

Role šéfa kanceláře Bílého domu tuto představu strážce dokonale ztělesňuje. Zpočátku šlo o poměrně neformální funkci, dnes je však považována za jednu z nejdůležitějších pozic v celém Bílém domě. Příběh těchto strážců je příběhem moci, kontroly a vlivu. Ukáže vám, jak se řídí nejvyšší úřad v nejmocnější zemi světa.

Jedno se přitom ukáže zcela jasně: nejde ani tak o to, kdo drží otěže moci, ale kdo mu vůbec dovolí je uchopit. V tomto textu se dozvíte, jaká chyba stála prezidenta Forda vítězství ve volbách v roce 1976, který šéf kanceláře později změnil geopolitiku a jak by bez jednoho z nich mohla být finanční krize v roce 2008 mnohem horší.

Pověst Richarda Nixona dnes není zrovna lichotivá, právě on však zásadně ovlivnil podobu moderní prezidentské funkce díky tomu, jak využíval oddaného šéfa kanceláře.

Nixonův demokratický předchůdce Lyndon B. Johnson – obvykle označovaný zkratkou LBJ – nesnášel představu, že by se moc soustředila v rukou jednoho hlavního poradce. Místo toho se osobně zapojoval do všech organizačních aspektů prezidentského úřadu. Otevíral dopisy a dokonce si sám domlouval schůzky s členy kabinetu. Tím se ale zcela přetěžoval a Nixon byl odhodlán se stejným chybám vyhnout.

Proto požádal H. R. Haldemana, aby převzal roli šéfa kanceláře. Tato funkce existovala už dříve, Haldeman jí však vtiskl moderní podobu. Využil svých pravomocí k nastavení jasných pravidel pro personál Bílého domu. Například ukončil praxi obcházení – tedy získávání přístupu k prezidentovi přes méně významné členy administrativy. Každý, kdo chtěl prezidenta vidět, musel nyní nejprve projít přes šéfa kanceláře. Cílem bylo udržet prezidenta soustředěného na jeho hlavní politické priority.

Haldemanova kontrola nad chodem administrativy znamenala, že byl prvním člověkem, s nímž Nixon každé ráno mluvil, a posledním, s nímž se večer loučil. Bylo také jeho úkolem držet Nixona na správné cestě. To se mu však nedařilo vždy.

Magnetofony, které si Nixon nechal nainstalovat k zaznamenávání rozhovorů v Oválné pracovně, poskytly důkazy, že prezident zvažoval nezákonné vniknutí do Brookings Institution. Podezíral, že tam jsou uloženy dokumenty, které unikly do médií z ministerstva zahraničí. V tomto případě se Haldemanovi podařilo Nixona od razie odradit, nedokázal však svého stále neurotičtějšího šéfa udržet na uzdě ve všech situacích.

Paranoia, která Bílý dům obklopovala, nakonec vedla k aféře Watergate – vloupání a instalaci odposlechů v kancelářích Demokratického národního výboru. Ironií osudu byl Nixon usvědčen vlastními nahrávkami, na nichž schvaluje vyplacení peněz pachatelům vloupání. Jeho pád na sebe nenechal dlouho čekat.

Přestože Haldeman nakonec nedokázal Nixona zachránit, nastavil paradigma organizačního systému personálu Bílého domu, z něhož se vychází dodnes.

Zveřejnění kompromitujících nahrávek z Bílého domu vedlo k tomu, že Nixon 9. srpna 1974 rezignoval. Jinou možností byl impeachment. Úřad po něm převzal viceprezident Gerald Ford.

Ford potřeboval silného šéfa kanceláře, aby se vyhnul stejným chybám. Začátek však byl nejistý. Jeho popularita prudce klesla poté, co se rozhodl udělit Nixonovi bezpodmínečnou a úplnou milost, která měla zastavit jakékoli možné trestní stíhání.

Aby tento trend zvrátil, povolal Ford Donalda Rumsfelda a nabídl mu funkci šéfa kanceláře. Rumsfeld měl pověst muže bez iluzí a disciplinovaného vůdce. Jeho kariéra v Kongresu ukázala, že dokáže řídit neúprosně organizovaný politický stroj. Byl to muž na svém místě.

Rumsfeld však stanovil tři podmínky. Chtěl mít plnou kontrolu nad prezidentovým programem. Dále požadoval, aby byl hlavním poradcem ve všech klíčových rozhodovacích procesech. A nakonec chtěl, aby získal křeslo v kabinetu, jakmile se nějaké uvolní. Ford souhlasil. Rumsfeld měl za úkol vrátit Bílý dům do pořádku.

Součástí jeho plánu bylo delegovat řadu úkolů na svého mladého zástupce Dicka Cheneyho. Oba se drželi Haldemanova „manuálu“: harmonogramy byly přísné, programy jednání pečlivě připravené a prezident dostával pouze informace, které byly pro danou situaci skutečně podstatné.

Ani tak ale nedokázali Fordovi zabránit v některých veřejných přešlapech. Nejvíce se zapsal do paměti výrok z prezidentské debaty v roce 1976 proti Jimmymu Carterovi, kdy tvrdil, že východní Evropa není pod sovětskou dominancí.

V jednu chvíli v roce 1975 ztrácel Ford na Cartera v průzkumech 33 procentních bodů. Rumsfeld viděl, že je zle. Spolu s Cheneym proto prezidentovi poslali memorandum, v němž otevřeně popsali své pochybnosti a navrhli změny, které by mohly jeho šance zlepšit.

Ford jejich rady vyslyšel – a reagoval razantně. Takzvaný „Halloween Massacre“ znamenal rozsáhlou reorganizaci personálu. Rumsfeld se stal ministrem obrany a Cheney novým šéfem kanceláře. Ani to však nestačilo. Přestože Ford dokázal část ztráty dohnat, rozdíl pouhých zhruba 9 000 hlasů v Ohiu a na Havaji nakonec rozhodl, že dalším prezidentem se stane Carter.