Strach

Jste vyděšení pokaždé, když nastoupíte do letadla? Žijete v obavách z možnosti požáru doma? Nebo vás nejvíc děsí pavouci či hadi? Většina z nás má něco, co v nás vyvolává nejhlubší obavy – a platilo to i v průběhu dějin. Vystrašené lidi najdeme ve všech společnostech, na všech kontinentech a v každé generaci.

To ale neznamená, že jsme se vždy báli stejných věcí nebo stejným způsobem. Obavy, které v minulosti dominovaly společnosti – ať už šlo o hrozbu jaderné války, nebo o čarodějnice – už nad námi nemají takovou moc jako dřív. Jak se tedy strach v průběhu historie proměňoval? Touto otázkou se zabývá tato kapitola.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak hromadná panika ovlivnila podobu koncertních sálů, proč může strach někdy udělat z vojáků odvážnější bojovníky a který druh strachu zůstává v dějinách v podstatě neměnný.

Mnoho lidí se cítí nesví, když tráví delší čas v nemocnicích, domovech pro seniory nebo na hřbitovech. Tato prostředí nás nutí přemýšlet o největším lidském strachu – o vlastní smrtelnosti.

Téměř všechny lidské obavy lze v nějaké podobě vystopovat ke strachu ze smrti. Ti, kdo se bojí pavouků, hadů či krokodýlů, se ve skutečnosti neobávají samotných tvorů, ale spíše toho, že by je tato zvířata mohla zabít. Podobně lidé, kteří žijí ve strachu ze ztráty zaměstnání, ve skutečnosti zápasí s hlubším strachem, že přijdou o obživu, o domov a v krajním případě skončí na ulici – a nakonec zemřou.

Po tisíce let zmírňovaly lidský strach ze smrti rituály, obřady a víry spojené s posmrtným životem. V devatenáctém století však byly tyto útěchy západní nižší třídě do značné míry odebrány. Strach ze smrti se tím prohloubil a úzce se propojil se strachem z chudoby.

Těla zemřelých chudáků byla ukládána do společných hrobů bez náhrobků a nápisů, které by uchovávaly památku zesnulých. Navíc byla posypávána žíravým vápnem, aby se urychlil rozklad. Hroby chudých z devatenáctého století byly často nehlídané, a stávaly se tak snadnou kořistí viktoriánských zlodějů těl, kteří mrtvoly prodávali anatomům a studentům medicíny.

Vědomí, že právě takový hrůzný osud čeká po smrti jejich tělo, vedlo lidi k tomu, že se smrti báli víc než kdy dřív. Strach ze smrti byl dokonce natolik silný, že mohl sám o sobě zabíjet. Starší žena jménem Susan Starr například v roce 1871 zemřela na šok poté, co jí sociální úřad pohrozil, že jí přestane vyplácet finanční podporu.

Staromódní kina se svými úzkými řadami sedadel, tlumeným osvětlením a těsnou, útulnou atmosférou v nás mohou vyvolávat nostalgii. Existují však velmi dobré důvody, proč jsou moderní sály mnohem prostornější.

Současné veřejné budovy se navrhují tak, aby je bylo možné v případě paniky rychle a snadno evakuovat. Než jsme si ale plně uvědomili nebezpečí hromadné paniky v přeplněných prostorách, došlo k řadě tragédií.

Dne 16. června 1883 se v sále Victoria Hall v Sunderlandu v Anglii sešlo 1 200 dětí na divadelním představení. Bylo jim řečeno, že na konci představení dostanou dárek, a tak se po skončení hry rozběhly k jevišti. Otočné dveře vedoucí dolů k jevišti však byly omylem zajištěny železným hákem. První děti, které k nim doběhly, narazily do zavřených dveří a zřítily se k zemi. Děti za nimi, obávající se, že o dárek přijdou, dál tlačily dopředu. V následné panice bylo ušlapáno až 183 dětí.

Podobné tragédie se odehrávaly i při požárech ve veřejných divadlech. Požár v chicagském Iroquois Theatre v roce 1903 si vyžádal obrovské ztráty na životech: 600 lidí zahynulo v tlačenici při pokusu uniknout z hořící budovy.

Ukázalo se, že lidská náchylnost k panice vyžaduje přísná bezpečnostní opatření ve veřejných budovách, což vedlo k celé sérii nových konstrukčních řešení. V Indianapolis vynalezl Carl Prinzler první dveře, které se daly otevřít zatlačením na bezpečnostní páku. V Británii prosazoval hasič William Paul Gerhard návrh divadel, která by bylo možné v případě požáru evakuovat během pouhých čtyř minut.

Nouzové východy umístěné po obou stranách uliček, stejně jako širší uličky, schodiště a dveře, se staly novým standardem pro veřejné budovy.