Stav věcí

Zeptejte se kterékoliv Američanky ve vážném, monogamním vztahu a pravděpodobně vám řekne totéž: nevěra ničí důvěru. Je to ten nejpodlejší úder – konečná forma zrady. A přesto miliony Američanů v závazných, monogamních vztazích dál podvádějí. I když jistě najdete jednotlivce, kteří zůstali svým současným partnerům naprosto věrní, počet dospělých Zápaďanů, kteří nikdy nepodvedli, je nízký.

Jsou tedy nevěrní partneři zlí? Nebo je spíš potřeba přehodnotit náš převládající pohled na nevěru? Tyto úryvky se věnují těmto i dalším složitým otázkám a nabízejí konkrétní příklady, které vrhají jasnější světlo na často nejasné téma. Vysvětlují také, jak nevěra ohrožuje naši identitu, proč žárlivost nemusí být nutně špatná a proč je někdy tajemství tou nejlepší strategií.

Všichni jsme nad tím někdy přemýšleli: kolik lidí vlastně podvádí svého partnera? Jde o vzácnou úchylku, nebo o běžný jev? Odpovědět na takové otázky je obtížné, protože nevěru je těžké přesně vymezit. Nikdy nepanovala shoda na tom, co všechno pod ni spadá. Dnes je to ještě složitější kvůli seznamovacím platformám a aplikacím, jako je Tinder.

Podvádíte například partnera, když s někým jen koketujete online? A i kdybychom internet nechali stranou, hranice mezi věrností a nevěrou zůstává nejasná. Je to nevěra, pokud máte sex se sexuální pracovnicí? Nebo když si zaplatíte lap dance? A co když jste v heterosexuálním vztahu a vyspíte se s někým stejného pohlaví?

Různé definice vedly k velmi rozdílným odhadům výskytu nevěry ve Spojených státech. Některé studie dospěly k závěru, že nevěrná byla asi čtvrtina Američanů, jiné uvádějí čísla blížící se 70 procentům. Většina výzkumů se však shoduje, že nevěra je na vzestupu. Tento nárůst souvisí především s tím, že ženy jsou dnes sexuálně dobrodružnější.

V roce 2007 provedla psycholožka Rebecca J. Brandová studii, v níž za nevěru považovala i romantické city, líbání a osahávání. Podle této definice byly ženy ve věku vysokoškolských studentek k nevěře náchylnější než muži.

Přestože tedy neexistuje jasná a jednotná definice, lze identifikovat několik prvků, které většina nevěr má společné. Zkušenost autorky ukazuje, že nevěry obvykle zahrnují jeden či více z těchto tří prvků: tajnůstkářství, sexuální přitažlivost a emocionální zapojení. Něco může být považováno za nevěru i tehdy, když žádný z nich chybí, ale ve většině případů je přítomen alespoň jeden.

Tajnosti nejen dodávají aféře vzrušení, ale často jsou tím, co zrazeného partnera bolí nejvíc. Zjištění, že vás partner dlouhodobě udržoval v nevědomosti, může bolet víc než samotný fakt, že měl poměr.

Skutečný pohlavní styk není nutnou součástí sexuálního spojení. Intenzivní flirt může být stejně sexuálně nabitý jako jednorázový sex a může představovat stejně hlubokou zradu. A téměř všechny aféry zahrnují nějakou formu emocionálního zapojení – a právě ta často bolí víc než samotná fyzická stránka.

Většina lidí si buduje identitu kolem svých vztahů. Láska, partnerství, důvěra – bez nich by se většina z nás cítila naprosto ztracená. Akt nevěry tyto hodnoty zpochybňuje a otřásá samotnými základy naší identity. Právě odtud pramení bolest z nevěry: ohrožuje naše vnímání sebe sama.

Pokud strávíte roky v páru, vaše identita se nevyhnutelně proplete s rolí partnera. Proto lidé, které zradí dlouholetý partner, často říkají, že už nevědí, kým jsou. Vnímají zradu jako opuštění – a mají pocit, že byli opuštěni proto, že nebyli dost dobří. To je vede k tomu, že začnou zpochybňovat vlastní hodnotu.

V Americe jsou identita a partnerství propojeny ještě těsněji než v mnoha jiných kulturách. Autorka se například ptala skupiny senegalských žen na jejich zkušenost s nevěrou. Říkaly, že je zrada zasáhla a zarmoutila, ale neměly pocit, že by ohrozila jejich vnímání sebe sama. „Muži prostě takové věci dělají,“ shrnovaly. Navíc měly tendenci odvozovat svou hodnotu spíše ze své komunity než z partnera.

Ve Spojených státech je to jinak. Američané mají sklon věřit, že romantická láska je nejvyšším životním úspěchem – a právě tento mýtus vede k tomu, že vnímají nevěru jako krizi identity.

Nejen zrazený partner však může ztratit půdu pod nohama. Podobnou zkušenost často prožívá i ten, kdo podváděl. Aféry mohou být vzrušující – to je ostatně důvod, proč do nich lidé vstupují. Jakmile ale vyjdou najevo, je ten, kdo byl nevěrný, nucen vidět sám sebe očima svého partnera. A ten obraz bývá málokdy lichotivý, což může být hluboce zneklidňující.

Uvažujme následující případ. Autorka měla klienta (nazvěme ho Costa), jehož otec byl dominantní a nevěrný. Costa viděl bolest, kterou to způsobovalo jeho matce, a rozhodl se, že on bude jiný typ partnera. V dospělosti to však přehnal: potlačoval své vášně a vůči manželce se choval až příliš formálně a strnule. Teprve když potkal svou milenku Amandu, dokázal se znovu spojit se svými touhami a odložit identitu, kterou na sebe jako manžel vzal.

Zbavit se manželské identity ale zároveň znamenalo přijmout novou. Najednou byl přesným opakem toho, kým se cítil být: místo věrného manžela se stal podvodníkem – stejně jako jeho otec.