Sračkové práce

Měli jste někdy ten nepříjemný pocit, že vaše práce – nebo práce vašeho přítele či kolegy – je ve skutečnosti zbytečná? Možná vás napadlo, proč většina z nás stále tráví většinu času dřinou v kancelářích. Vzhledem k tomu, jaký ekonomický a technologický pokrok jsme za poslední století učinili, je zvláštní, že plýtváme dny psaním zpráv, které nikdo nečte, a účastí na hodnoticích schůzkách, jež vedou jen k dalším hodnoticím schůzkám.

Je to přitom cenný čas – čas, který bychom mohli věnovat celé řadě příjemnějších činností, ať už jde o domácí vaření piva, nebo debaty o knihách. Podle autora je zhruba dvě z pěti pracovních míst v podstatě zbytečných. Tyto kapitoly zkoumají povahu takových „sračkových“ zaměstnání a jejich dopad na naše životy.

Zároveň vysvětlují, jak jsme se do této situace dostali: sledují náboženské, historické a filozofické vlivy, které nás přivedly do bodu, kdy i v jednadvacátém století považujeme tvrdou práci za ctnost, i když nevede k ničemu zvlášť ctnostnému.

V následujících částech zjistíte, co nás může o zbytečných zaměstnáních naučit doprovod středověkého pána; proč je naše společnost postavena na představě, že mít práci je samo o sobě dobré; a také to, že mít skutečný dopad na svět je pro naši psychickou pohodu zásadní.

V roce 1930 ekonom John Maynard Keynes prohlásil, že do jednadvacátého století povedou technologické pokroky k tomu, že vyspělé země zavedou patnáctihodinový pracovní týden. V odhadu technologického pokroku se Keynes nemýlil – ale v předpovědi vývoje práce se od reality odchýlil téměř k nesmyslu.

Proč? Protože počet nesmyslných pracovních míst mezitím pozvolna narůstal. Podle zprávy, kterou autor cituje, se mezi lety 1910 a 2000 dramaticky snížil počet lidí pracujících v průmyslu, zemědělství a v domácnostech jako služebnictvo. Současně se však ztrojnásobil počet profesních, manažerských, prodejních a servisních pozic, které dnes tvoří asi 75 procent všech pracovních míst v USA.

Jinými slovy, produktivní pracovní místa byla ve velkém likvidována. Možná jste slyšeli komentátory varovat, že roboti a technologie brzy zničí nespočet pracovních míst. Ve skutečnosti se to už stalo. Jenže místo aby celkový počet pracovních míst klesal, nějakým způsobem jsme vymysleli obrovské množství nesmyslných pozic, které tuto mezeru zaplnily – od univerzitních administrátorů přes PR analytiky až po personalistické konzultanty a střední manažery. Všechna tato místa v podstatě před sto lety neexistovala.

A tady je problém: žádné z těchto pracovních míst není doopravdy nezbytné. Na rozdíl od uklízeček, řidičů autobusů nebo sester, jejichž absence by města i společnost rychle přivedla ke kolapsu, lobbisté nebo generální ředitelé fondů soukromého kapitálu ve skutečnosti tak důležití nejsou. Bez nich by život nebyl o nic horší.

Jinými slovy, nesmyslná pracovní místa se vyznačují tím, že jsou zbytečná. Jak se ale lidé, kteří v takových pozicích pracují, cítí? V britském průzkumu agentury YouGov z roku 2013 uvedlo plných 37 procent dotázaných, že jejich práce nepřináší „smysluplný příspěvek světu“. Podobný průzkum v Dánsku dospěl k číslu 40 procent.

Něco v naší politické a morální kultuře a ve způsobu fungování našich organizací nás stále více tlačí do nesmyslných zaměstnání. Prvním krokem k pochopení tohoto jevu je proto dopátrat se jádra toho, co vlastně dělá práci nesmyslnou.

Už jste někdy seděli za stolem a tiše si kladli otázku, co tam vlastně děláte? Pokud ano, je dost pravděpodobné, že jste pracovali v bezvýznamné práci.

Co přesně máme na mysli, když říkáme, že nějaké zaměstnání je bezvýznamné? Nejprve je třeba říct, co to není. Je rozdíl mezi špatnou prací a bezvýznamnou prací.

Vezměme si uklízeče, kteří jsou často špatně placení a ještě hůře se s nimi zachází. To je špatná práce – ale rozhodně ne bezvýznamná. Proč? Uklízeči mohou být na svou práci oprávněně hrdí. Jsou skutečně potřební. Vaše kancelář by mohla fungovat i bez vašeho HR asistenta, ale bez uklízeče by se velmi rychle stala nepříjemnou a neobyvatelnou.

Bezvýznamná práce je naopak zbytečná – a lidé, kteří ji vykonávají, to obvykle dobře vědí. Vezměme si Kurta, zaměstnance jedné z mnoha subdodavatelských firem pro německou armádu. Když se voják stěhuje z jedné kanceláře do druhé na téže chodbě, nesmí si prostě vzít počítač a přenést si ho sám. Místo toho musí vyplnit formulář, který se pošle logistické společnosti. Ta musí přesun schválit a požádat Kurtovu firmu, aby zajistila přemístění.

Kurt dostane pokyn, aby byl v určitou dobu v kasárnách, která mohou být až 500 kilometrů daleko. Dojede tam, podepíše několik dokumentů, převezme počítač, požádá někoho z logistické podpory, aby ho odnesl po chodbě, a pak počítač nainstaluje na novém místě.

Ať Kurt o své práci přemýšlí jakkoli, nedokáže si namluvit, že pro její existenci existuje legitimní důvod. Je zjevně bezvýznamná. Jenže to nemůže otevřeně přiznat. Stejně jako každý jiný, kdo pracuje v bezvýznamné práci, musí předstírat, že jeho zaměstnání má smysl. Kvůli udržení místa, uklidnění nadřízených a možná i kvůli vlastní sebeúctě nemůže nahlas říct, že způsob, jakým tráví pět ze sedmi dní v týdnu, je v podstatě k ničemu.