Spravedlnost na hranici

V uplynulém století se uprchlíci a uprchlické krize stali celosvětovým jevem a zásadní výzvou – od lidí prchajících před nacistickým Německem během druhé světové války, přes závažné krize na Haiti a Balkáně až po současné konflikty na Blízkém východě a v Sýrii. Co tedy formovalo naše uvažování o uprchlících a způsob, jakým se s nimi zachází? Klíčovou roli hrají zákony.

Se vznikem moderních národních států a hranic v podobě, jak je známe dnes, se staly právní předpisy určující, kdo a jak může hranice překračovat, zásadním nástrojem pro vymezení právního postavení uprchlíků a pro to, zda a jak jsou v nové zemi přijímáni, či naopak odmítáni.

Tento text se zaměřuje na původ těchto zákonů a regulací, na jejich důsledky až do dnešních dnů a na možné směry jejich budoucího vývoje. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč bylo v Evropě v roce 1926 až 9,5 milionu uprchlíků, jak uprchlická krize na Haiti v 80. letech vytvořila nový precedens pro odmítání azylu a proč by kanadská uprchlická politika mohla sloužit jako vzor pro zbytek světa.

Ačkoli příběh německo‑židovské filozofky Hannah Arendtové jako uprchlice sahá až do třicátých let 20. století, dodnes silně rezonuje. Jaké paralely však můžeme nalézt mezi jejím příběhem a zkušeností dnešních uprchlíků?

Vzestup nacionalismu po první světové válce způsobil, že se miliony lidí ocitly bez domova. Mezinárodní hranice se překreslovaly, v Rusku probíhala revoluce a Turci masakrovali Armény. V důsledku toho bylo do roku 1926 v Evropě „uvězněno“ 9,5 milionu uprchlíků. Nacionalizace sociálních dávek a přenesení odpovědnosti za ekonomickou prosperitu na jednotlivé státy navíc vedly k ostrému rozdělení mezi tím, kdo je považován za „našeho“, a kdo za „cizince“.

Následný vzestup nacionalismu v Evropě umožnil fašistické nacistické straně uchopit moc v Německu. Její antisemitské zákony a rétorika donutily ze země uprchnout přibližně 25 000 lidí, včetně Arendtové, kteří se tak stali uprchlíky. Arendtová nejprve utekla do Československa, poté do Francie a nakonec do Spojených států. Na vlastní kůži zažila, jak mnoho států pohlíží na lidi prchající před pronásledováním jako na „nežádoucí“ a potenciální hrozbu pro svůj způsob života. V tomto smyslu byla typickou moderní uprchlicí.

Tyto zkušenosti zásadně ovlivnily její dílo, v němž klade otázky po konfliktu mezi právy občanů a lidskými právy – konfliktu, s nímž se uprchlíci potýkají dodnes. Občané mají práva díky svému příslušenství k určitému státu. Uprchlíci však tato práva ztrácejí ve chvíli, kdy překročí hranici do jiné země. Arendtová tvrdí, že bez výhod plynoucích z občanství nemohou uprchlíci očekávat, že jim bude přiznáno jakékoli právo. To samozřejmě vyvolává otázku: existuje soubor základních lidských práv, která přesahují hranice států?

Když lidé přicházejí na hranici nové země, tím největším, v co mohou doufat, je morální reakce na jejich lidskost. Tyto otázky shrnula Arendtová ve svém přelomovém díle „Původ totalitarismu“, které od svého vydání v roce 1951 stále představuje zásadní analýzu nespravedlností, jimž uprchlíci čelí.

Jak se tedy v průběhu dvacátého století vyvíjel vztah mezi lidskými právy a právy občanů? Jedním z příkladů je reakce na krizi haitských uprchlíků v 80. letech. Tehdy se zhruba 25 000 Haiťanů pokusilo na lodích doplout na Floridu, aby unikli násilné diktatuře prezidenta Françoise „Papa Doc“ Duvaliera a jeho syna Jeana‑Clauda „Baby Doc“ Duvaliera, kteří nechávali těla svých kritiků viset na veřejných místech.

Administrativa Ronalda Reagana však neprojevila shovívavost. Místo aby uprchlíky přijala s otevřenou náručí, nechala lodě zastavovat ještě na moři a jejich pasažéry posílala zpět na Haiti. Tento postup, označovaný jako interdikce, byl velmi kontroverzní, protože odporoval Úmluvě OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951, která stanoví, že uprchlíci nesmějí být vraceni do země původu, pokud je jejich život v ohrožení.

Kritici považovali interdikci za rasistickou praxi, protože administrativa zacházela s uprchlíky rozdílně podle jejich původu. Například uprchlíci z Kuby se při vstupu do Spojených států často setkávali s mnohem příznivějším zacházením ze strany imigračních úřadů.

V reakci na kritiku začala administrativa provádět s uprchlíky pohovory přímo na palubách lodí pobřežní stráže, aby určila, kdo může být zvažován pro udělení azylu a kdo bude vrácen zpět. Místa jako dnes nechvalně proslulá Guantánamo Bay navíc usnadnila odepírání práv těmto lidem. Uprchlíci, kteří nebyli okamžitě vráceni na Haiti, byli převezeni na základnu Guantánamo Bay na Kubě.

Právní status Guantánama je záměrně nejasný: území je pronajato od Kuby, ale Spojené státy ho fakticky kontrolují. To umožnilo Spojeným státům upírat uprchlíkům drženým na základně základní práva. Zprávy o jejich situaci se nakonec dostaly k právníkům a politikům, kteří se jim snažili pomoci. Jejich možnosti však byly omezené: Nejvyšší soud USA rozhodl, že Úmluva OSN o uprchlících, která tato základní práva zaručuje, se vztahuje pouze na území Spojených států, a tudíž se na uprchlíky v Guantánamu nevztahuje.