Spravedlnost

Spravedlnost patří k nejčastěji diskutovaným a zároveň nejobtížněji uchopitelným tématům filozofie. Naše představy o tom, co je spravedlivé, jsou subjektivní a v průběhu dějin se neustále proměňují. Je správné obětovat život jednoho člověka, abychom zabránili smrti mnoha jiných? Je fér zdanit bohaté, abychom pomohli chudým? Je potrat lidským právem, nebo vraždou? Odpovědi na tyto otázky se liší člověk od člověka. Každý na ně nahlíží z jedinečné perspektivy utvářené různými normami, hodnotami, zkušenostmi – a bohužel také předsudky a resentimenty, které hrají klíčovou roli při formování našich soudů.

Dějiny filozofie navíc ukazují, že odpovědi na otázky spravedlnosti jsou vždy spjaty s dobou, v níž byly kladeny. Ve starověkých teoriích, jako je Aristotelova, byla spravedlnost úzce spojena s ctností a „dobrým životem“: společnost je spravedlivá jen tehdy, podporuje‑li a odměňuje ctnosti svých občanů. Dříve než se tedy zeptáme, co je spravedlivé, musíme vědět, co tvoří dobrý život.

V modernější filozofii, například v utilitarismu, se spravedlnost soustředí na obecné blaho: spravedlivé je to, co zvyšuje míru štěstí většiny. Jiné moderní směry, jako je libertariánská filozofie, považují za nejdůležitější prvek spravedlivé společnosti zajištění svobody každého jednotlivce žít svůj život podle vlastních představ.

Přestože není možné nalézt univerzální definici spravedlnosti, má smysl zabývat se různými teoriemi spravedlnosti v dějinách filozofie, porovnávat je a hodnotit jejich silné a slabé stránky. Velké filozofy bychom proto neměli považovat za zastaralé myslitele, ale spíše za podnětné partnery v rozhovoru a rádce v praktických otázkách naší současné každodennosti: Jak máme posuzovat progresivní zdanění? Mám právo dávat sliby, o nichž vím, že je nemohu splnit? Jak lze obhájit manželství osob stejného pohlaví?

Filozofové jako Kant, Aristoteles či John Rawls nám nabízejí odpovědi, které nám pomáhají hledat odpovědi vlastní. Uvědomění si různých teorií může zostřit náš smysl pro spravedlnost: vede nás k tomu, abychom zpochybňovali své zkostnatělé postoje, zkoumali nové způsoby, jak přistupovat ke složitým problémům, a viděli je v novém světle. Kladením správných otázek, porovnáváním možných odpovědí a jejich posuzováním podle různých kritérií, jež prosazují jednotlivé filozofické školy, si můžeme postupně utvářet vlastní představu o tom, co považujeme za spravedlivé.

Zakladatelem a nejznámějším zastáncem utilitarismu byl Jeremy Bentham (1748–1832), anglický morální filozof a sociální reformátor. Jeho utilitaristická filozofie vychází z předpokladu, že všichni lidé usilují o potěšení a blaho a vyhýbají se bolesti a neštěstí. Tento předpoklad tvoří základ utilitaristického morálního měřítka. Podle této filozofie jsou činy, které přinášejí blaho či štěstí, morální, zatímco činy, které vyvolávají neštěstí nebo utrpení, jsou špatné.

Důležitá poznámka: nikdy nejde o štěstí jediné osoby, ale o štěstí ostatních. Oprávněné jednání podporuje štěstí co největšího počtu lidí, nikoli pouze jednotlivce. I když například sexuální vražda může subjektivně přinášet „uspokojení“ vrahovi, pro oběť znamená konec veškerého štěstí a způsobuje nesmírnou bolest a utrpení její rodině a přátelům. Podle utilitaristické logiky je vražda morálně špatná, protože nepřispívá k co nejvyšší možné míře štěstí.

Jiná je situace, když mluvíme o zabití krutého diktátora. Z hlediska utilitarismu by bylo morální, kdyby se atentát na Hitlera 20. července 1944 podařil, protože jeho smrt by umožnila zachránit životy mnoha dalších lidí.

Jednou z nejčastějších výtek vůči utilitarismu je jeho praktická použitelnost. Čím více lidí je mým jednáním ovlivněno, tím obtížnější je odhadnout jejich budoucí míru štěstí a bolesti. Rozhodnutí, která se dotýkají jen malé skupiny („Mám pomoci starému muži přejít ulici, nebo ne?“), lze z utilitaristického hlediska poměrně snadno posoudit. Rozhodnutí, jež zasahují miliony lidí („Jaká vzdělávací politika přinese co největší štěstí?“), však mají nesmírně složité důsledky. Je proto téměř nemožné spolehlivě předpovědět, jak takové rozhodnutí ovlivní konečný poměr mezi štěstím a bolestí.