Spouštěče

Proč se nám nedaří chovat tak, abychom si skutečně prospěli? Proč je tak těžké stát se tím, kým chceme být? Odpověď spočívá ve spouštěčích.

Řada věcí nás může vyprovokovat k chování, které je v rozporu s našimi přáními – a nejvýznamnějším z nich je naše prostředí. Například pouhý pohled na reklamu na šťavnatý hamburger v nás může vyvolat chuť si ho dát, i když se právě snažíme držet novou dietu.

Dobrá zpráva je, že své spouštěče můžeme zvládat a rozhodovat se lépe a racionálněji. Musíme se jen naučit, jak na to. Čtení těchto úryvků je skvělým prvním krokem.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč nás vysoká cena jídla může svádět k tomu, abychom se k číšníkům chovali jako k někomu bezcennému,
• proč může nošení stejného typu oblečení každý den usnadnit dobré rozhodování,
• a proč někteří muži stále nosí účesy s přehazovanou pěšinkou.

Představte si to: je krásný letní den, slunce vás hřeje na zádech a jemný vánek si pohrává kolem vašich kotníků. Zároveň je to váš první den nové diety. Užíváte si den v parku spolu s mnoha dalšími lidmi. Jenže oni si ho užívají o něco víc než vy – pochutnávají si na lahodné zmrzlině.

Pokušení je příliš silné. Říkáte si: „Dal bych si taky jednu! S dietou začnu až zítra…“ Zmrzlina se stala spouštěčem, který vás zastavil ještě před začátkem diety.

Spouštěč je jakýkoli podnět, který mění naše myšlenky a jednání. Může mít mnoho podob: člověk, událost nebo okolnost. Dokonce i zvuk deště může být spouštěčem – dost silným na to, aby vyvolal vzpomínku.

Spouštěče na nás působí různými způsoby. Jejich účinek může být přímý nebo nepřímý, vnitřní nebo vnější, vědomý nebo nevědomý, očekávaný nebo neočekávaný, povzbuzující nebo demotivující, produktivní nebo kontraproduktivní.

Přímým spouštěčem může být pohled na šťastné miminko, které vám vykouzlí úsměv na tváři. Nepřímým spouštěčem může být rodinná fotografie, která spustí sled myšlenek a nakonec vás přiměje zavolat sestře.

Je skvělé, když nám spouštěče připomínají, abychom dělali něco pozitivního. Bohužel však mají i neuvěřitelnou moc brzdit nás ve snaze o změnu. Proč? Protože si často vůbec neuvědomujeme, že na nás nějaký spouštěč působí.

Autor například roky ze samolibosti nosil účes s přehazovanou pěšinkou – nedokázal si přiznat, že mu řídnou vlasy. Proč? V jeho okolí na něj nevědomky působila řada spouštěčů, které ho tlačily k tomu, aby vypadal elegantně a mladě.

To se změnilo jednoho dne, kdy mu kadeřník ostříhal zbylé vlasy příliš nakrátko. Autor si uvědomil, že ho prostředí nutí chovat se povrchně, přehazovanou zrušil a konečně se dokázal přijmout takový, jaký je – i s pleší.

Ačkoli to neradi přiznáváme, jsme géniové ve vymýšlení výmluv, jak se vyhnout změnám v našem životě – i když je zjevné, že by nám tyto změny prospěly. Proč tomu tak je?

Brání nám v tom naše přesvědčovací spouštěče – vnitřní přesvědčení, která si vytváříme, abychom ospravedlnili vlastní odpor ke změně.

Jedním z běžných přesvědčovacích spouštěčů je víra, že máme dostatek moudrosti k posouzení vlastního chování. Takové spouštěče nás mohou oklamat: začneme si myslet, že se dokážeme změnit kdykoli chceme, a tím si omlouváme, že zatím nic neměníme.

Pravda je ale taková, že při sebehodnocení býváme často neuvěřitelně nepřesní: úspěchy si přičítáme sobě a z neúspěchů viníme ostatní.

Tuto tendenci ilustruje studie, v níž bylo více než 80 000 profesionálů požádáno, aby ohodnotili svůj výkon. Sedmdesát procent uvedlo, že patří mezi nejlepších 10 procent ve své skupině. Osmdesát dva procent se domnívalo, že jsou v horních 20 procentech, a 98,5 procenta se zařadilo do lepší poloviny. Jenže samozřejmě nemohou být všichni nadprůměrní.

Vnitřní spouštěče tak často představují vážnou překážku na cestě k seberozvoji. Ještě silnější vliv na nás však mívají spouštěče vnější – ty, které vycházejí z našeho prostředí.

Jak to vypadá v praxi? Někteří lidé utratí za jídlo v restauraci spoustu peněz a automaticky si začnou myslet, že mají nárok na královské zacházení. Výsledkem je, že se chovají nezdvořile k jinak přátelským číšníkům. Jakmile ale restauraci opustí, jsou to zase zdvořilí lidé.

To ukazuje, jak moc může různé prostředí měnit naše chování – často k horšímu. Pokud si těchto změn vyvolaných prostředím nejsme vědomi, budeme se dál chovat způsobem, který se nám nelíbí, a nedokážeme se stát lidmi, jimiž chceme být.