Špion a zrádce

Konfrontace mezi SSSR a Západem ve druhé polovině dvacátého století mohla kdykoli přerůst v jadernou válku. Byla to děsivá doba k životu. V rámci tohoto střetu obě strany vybudovaly rozsáhlé špionážní sítě a vyvíjely technologie, aby mohly sledovat, co ta druhá dělá.

Špionáž je samozřejmě riskantní podnik. Špioni mohou kdykoli přejít na druhou stranu – někdy kvůli penězům, jindy z přesvědčení. Život důstojníka KGB Olega Gordijevského je toho příkladem. Oleg se obrátil k Západu a stal se dvojitým agentem. Jeho činy nakonec změnily svět, jak ho známe, a zřejmě přispěly i k ukončení studené války.

V tomto shrnutí budete sledovat život Olega Gordijevského, dozvíte se, jak se stal zpravodajským důstojníkem a jak ho začal přitahovat Západ. Během této cesty zjistíte, jak odvést pozornost psů vycvičených k vyhledávání lidí na mezinárodních hranicích, jaké informace pomohly Margaret Thatcherové lépe komunikovat se sovětskými vůdci a jak si dánská zpravodajská služba vede ve srovnání se svými britskými a americkými protějšky.

Pověst komunistického Sovětského svazu jako hrůzostrašně efektivního státního aparátu se od jeho rozpadu v roce 1991 téměř nezmenšila. Jedno jméno dodnes okamžitě vyvolává vzpomínku na všudypřítomný strach, který zemi prostupoval: KGB. Komitet gosudarstvennoj bezopasnosti, tedy Výbor státní bezpečnosti, byl hlavní bezpečnostní a zpravodajskou službou země. Řečeno mírně, fungoval neúprosně efektivně.

Otec Olega Gordijevského, Anton Lavrentěvič Gordijevskij, byl celoživotním příslušníkem KGB. Ačkoli přesné detaily jeho činnosti neznáme, je pravděpodobné, že během Velké čistky v letech 1936–1938 „odhalil“ mnoho údajných nepřátel státu. Tato státní kampaň pod vedením Stalina vedla k vraždám stovek tisíc nevinných lidí. Anton o těchto zločinech nikdy nemluvil, na svou roli v KGB byl však hrdý – dokonce nosil uniformu i o víkendech.

Oleg Gordijevskij se narodil 10. října 1938. Zdálo se, že stejně jako jeho bratr Vasilij má díky otcovu postavení v KGB zajištěnou budoucí kariéru ve stejné organizaci. U dětí příslušníků KGB to bylo běžné. Kariérní dráha k práci pro KGB byla pro Gordijevského v podstatě daná – jeho svědomí však nikoli.

Už od raného věku se objevovaly známky toho, že není spokojen s komunistickou ideologií, která organizaci poháněla. Dva rané vlivy na Gordijevského představovala jeho matka, jemná nonkonformistka, která si udržovala tichý odstup od sovětské ideologie, a jeho babička. Ta své náboženské přesvědčení tajila – v zemi, kde byla náboženská víra fakticky postavena mimo zákon, to bylo naprosto nezbytné.

Když se sedmnáctiletý Gordijevskij zapsal na nejprestižnější sovětskou školu pro diplomaty, politiky a budoucí špiony – Moskevský státní institut mezinárodních vztahů – začal ve vzduchu vanout vítr změny. Po Stalinově smrti v roce 1953 jeho nástupce Nikita Chruščov začal uvolňovat některé z nejrepresivnějších praktik Sovětského svazu: povolil návštěvy cizinců a zpřístupnil dříve zakázané publikace a časopisy.

Gordijevskij tak mohl v knihovně institutu číst zahraniční noviny a časopisy a získávat více informací o Západu. V noci začal tajně ladit BBC World Service a Hlas Ameriky, přestože to bylo stále zakázané.

V této době našel na institutu spřízněnou duši, Stanislava Kaplana. Stejně jako Gordijevskij byl i on skeptický vůči komunismu. Rychle se spřátelili a často spolu chodili běhat. Ačkoli ani Gordijevskij, ani Kaplan tehdy ještě zcela neztratili víru v socialismus, bylo zřejmé, že toto přátelství ovlivní zbytek jejich životů.

Navzdory Chruščovovým reformním snahám žilo v polovině padesátých let 20. století 280 milionů obyvatel Sovětského svazu v podstatě v obrovském vězení. Vláda považovala západní kapitalismus za existenční hrozbu a měla za to, že je nutné chránit obyvatelstvo před vlivem Západu. Všichni občané proto byli pod dohledem příslušníků KGB, kterých bylo více než milion.

Politická atmosféra byla prosycena vymýváním mozků a konspiračními teoriemi. Gordijevskij to viděl na vlastní oči a jeho pochybnosti o komunismu znovu vystoupily na povrch.

Zásadní zlom nastal v roce 1961, kdy dokončil studia. Byl pozván k pohovoru do KGB a ještě před oficiálním nástupem byl na šest měsíců vyslán do východního Berlína. Právě tehdy byl svědkem výstavby Berlínské zdi, která doslova vyrostla přes noc.

Pro dvaadvacetiletého Gordijevského byl význam této stavby jasný. Nešlo o nic jiného než o vězeňskou zeď, jejímž cílem bylo udržet východní Němce uvězněné v „socialistickém ráji“ Německé demokratické republiky, podporované Moskvou. Viděl východoněmecké dělníky, jak kopou příkopy podél obvodu zdi, aby zabránili autům překročit hranici. V následujících letech mnoho východních Němců zahynulo při pokusech o útěk na svobodu – při přelézání opevnění nebo při plavbě přes kanály.

Navzdory svým pochybnostem však Gordijevského vštípená poslušnost a úcta k autoritám způsobily, že když byl v červenci 1962 povolán k nástupu služby v KGB, poslušně se vrátil do Moskvy.

Měl ale plán, jak si vybojovat alespoň trochu prostoru mimo bezprostřední dosah sovětského režimu. Jakmile dokončil oficiální výcvik v KGB, postaral se o to, aby získal místo, které by ho vyslalo mimo Sovětský svaz. Protože ženatí příslušníci KGB měli větší šanci na takové vyslání, Gordijevskij se rychle oženil s Jelenou Akopjanovou, která měla k režimu rovněž své výhrady.

Když se v lednu 1966 uvolnila pozice na sovětském velvyslanectví v Kodani, novomanželé se přestěhovali do Dánska. Gordijevského úkolem bylo řídit síť tajných agentů KGB v zemi.

Krátce po příjezdu začal hltat západní literaturu, která byla v Sovětském svazu zakázaná, a objevil v sobě vášeň pro klasickou hudbu. Čím víc se seznamoval se západní kulturou, tím více se dostával do konfliktu se Sovětským svazem a tím silněji sympatizoval se západními hodnotami. Bylo jen otázkou času, kdy se tyto myšlenky promění v činy.