Spáči

Rok 2014 připomíná stoleté výročí vypuknutí první světové války. Ale rozumíme po sto letech skutečně tomu, jak Velká válka začala? Jak uvidíte v tomto shrnutí, atentát na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho manželku, spáchaný srbskou teroristickou organizací Černá ruka, byl jen spouštěčem mnohem rozsáhlejší krize.

Po atentátu předložilo Rakousko‑Uhersko Srbsku ultimátum. Když nebyly všechny požadavky splněny, vyhlásilo Srbsku válku. Krátce poté zahájily mobilizaci také Rusko, Německo a následně Francie. V tomto shrnutí se dozvíte, jaké kroky jednotlivé státy podnikly a proč došlo k tak rychlé eskalaci agrese. Uvidíte také, jak se z původně lokálního konfliktu mezi dvěma zeměmi mohla stát celosvětová válka, proč považovalo několik mocností za nezbytné vstoupit do války co nejdříve a proč bylo mimořádně obtížné předvídat kroky ostatních.

Tento text je redakčním výběrem. „Tyto úryvky poskytují jasné a přesvědčivé vysvětlení toho, jak svět sklouzl do první světové války. Ukazují, že evropské státy a impéria se ocitly ve válce téměř jakoby náhodou. Považoval jsem je za fascinující nejen kvůli tomu, jak líčí politiku před sto lety, ale i kvůli tomu, co vypovídají o dnešním světě.“ – Thomas, vedoucí anglické redakce

První světová válka byla jednou z největších katastrof dvacátého století. Postavila proti sobě armády většiny evropských států a jejich koloniálních říší a vyžádala si miliony životů. Proč však vlastně vypukla? Který stát za ni nese vinu?

Jednoduchá odpověď neexistuje, mnozí historici však přisuzují velkou část odpovědnosti systému aliancí – spletité síti smluv, které jednotlivé země buď vzájemně svazovaly, nebo je stavěly proti sobě. Většina evropských mocností měla s jinými státy uzavřené spojenecké smlouvy. Ty zaručovaly, že pokud bude některý článek řetězu napaden, může se spolehnout na vojenskou pomoc svých spojenců.

Například malá země Srbsko byla spojencem Ruska, které ji mělo chránit před případným útokem Rakouska‑Uherska. Samotné Rakousko‑Uhersko bylo spojencem Německa, které mu slíbilo podporu v případě napadení. A Rusko bylo spojencem Francie, aby společně čelily hrozbě německého útoku.

Zatímco původním cílem aliancí bylo odrazovat od konfliktu, ve skutečnosti zvýšily vnitřní rizikovost evropské mocenské politiky. Jakýkoli lokální konflikt mohl spustit řetězovou reakci, která by přerostla v celokontinentální válku. Nebezpečí dále zvyšovalo to, že aliance byly napojeny na některé z nejvíce nestabilních oblastí Evropy, především na Balkán.

Balkán, ležící na jihovýchodním okraji Evropy, býval pod nadvládou Osmanské říše. Ta však byla na počátku dvacátého století v rozkladu a v uvolněném mocenském vakuu se Rakousko‑Uhersko i Rusko snažily rozšířit svůj vliv. Obě mocnosti byly připraveny použít k dosažení svých cílů i sílu. Jejich ambice však komplikovala mimořádná etnická pestrost regionu: na Balkáně žili vedle sebe Slované, Němci, Bosňáci, Maďaři, Rumuni, Bulhaři a další národy bez jasného územního oddělení. To činilo oblast obtížně ovladatelnou a trvale nestabilní.

Systém aliancí vznikl jako nástroj k předcházení válce, nakonec však vedl k vytvoření velkých, ostře vymezených bloků, které v roce 1914 výrazně zvýšily napětí. Dokud Evropa nebyla rozdělena do dvou protikladných táborů, bylo ještě možné šíření konfliktů omezovat.

V roce 1887 existovalo několik nepříliš polarizovaných, vzájemně propojených aliancí, jejichž cílem bylo konflikty zadržovat a deeskalovat. Každá z těchto dohod zahrnovala i neutrální mocnost, jejímž zájmem bylo zprostředkování míru. Například Trojspolek mezi Německem, Rakousko‑Uherskem a Itálií vznikl už v osmdesátých letech 19. století, zároveň však byla Velká Británie spojena s Rakouskem a Itálií prostřednictvím tzv. středomořských dohod a Rusko s Německem měly uzavřenou zajišťovací smlouvu.

Postupně se však tato pavučina dohod začala přeskupovat do dvou pevných bloků bez skutečně neutrálních velmocí – a tím se připravila půda pro první světovou válku. Na jedné straně stál Trojspolek, tedy pakt Německa, Rakousko‑Uherska a Itálie; na straně druhé Trojdohoda (Triple Entente) mezi Velkou Británií, Francií a Ruskem. Mnoho menších států bylo navíc s těmito bloky různým způsobem provázáno. Například Belgie měla smluvně zaručenou neutralitu, jejíž porušení zavazovalo Velkou Británii k zásahu.

První jiskra konfliktu přeskočila 28. června 1914, kdy byl v Sarajevu srbskými nacionalisty zavražděn rakouský následník trůnu František Ferdinand se svou manželkou. V důsledku řetězce polarizovaných aliancí se během několika týdnů rozšířil původně bilaterální spor mezi Srbskem a Rakousko‑Uherskem po celém kontinentu – a nakonec po celém světě.

Lze se však ptát, zda jednotlivé státy nemohly udělat více pro to, aby válce zabránily. V následujících kapitolách se proto podíváme na roli, kterou sehrála každá z hlavních mocností při vypuknutí konfliktu.