Socialismus

V posledních letech jsme byli svědky oživení pojmu „socialismus“, který ještě před několika desetiletími téměř nevyhnutelně vyvolával představy diktatury a útlaku. Nedávné události – finanční krize v letech 2007–2008, velká recese či prezidentská kampaň Bernieho Sanderse v roce 2016, abychom jmenovali alespoň některé – vrátily toto slovo zpět do veřejné debaty.

Toto oživení vyvolává důležitou otázku: Co vlastně máme na mysli, když mluvíme o socialismu? Ve skutečnosti socialismus původně nevznikl jako nástroj útlaku, ale jako prostředek emancipace.

V devatenáctém století se svět nenávratně změnil. Průmyslová revoluce donutila miliony lidí přesunout se do špinavých, přeplněných měst. Tato nová městská chudina měla jen velmi malou moc a kontrolu nad svou prací a – zejména ve srovnání s těmi na vrcholu společenské hierarchie – dostávala za svou dřinu jen almužnu.

V tomto novém, odcizujícím světě začali filozofové a myslitelé snít o lepším způsobu uspořádání společnosti. Představovali si systém založený na rovnosti a spravedlnosti, nikoli na bezohledné chamtivosti a produktivitě za každou cenu. Jejich socialistické myšlenky však ne vždy vedly tam, kam doufali.

Socialismus dvacátého století v podobě, jakou mu vtiskl Stalin a Sovětský svaz, je toho jasným příkladem. Socialismus však existuje v mnoha podobách – stačí připomenout liberální sociální demokracie Švédska a dalších zemí západní Evropy.

Socialismus zůstává obtížně uchopitelným pojmem, který se těžko jednoznačně vymezuje, ale následující kapitoly vám přiblíží, co znamená a proč je i v jednadvacátém století stále aktuální.

V dalších částech se mimo jiné dozvíte, co je to nadhodnota, co mají společného Švédsko a Kuba a proč je socialismus důležitější než kdy dříve.

Co se vám vybaví, když slyšíte slovo socialismus? Pro mnohé je tento pojem zúžen na svou nejznámější podobu – na někdejší Sovětský svaz a jeho brutálního diktátora Josifa Stalina.

Stalinistický Sovětský svaz však zdaleka není jedinou možnou formou socialismu. Od svého zrodu v devatenáctém století nabyl socialismus celé řady podob.

Stačí se podívat na obrovský rozdíl mezi Kubou a Švédskem. Kuba je komunistický stát s jednou vládnoucí stranou, zatímco Švédsko je parlamentní sociální demokracie. Ačkoli se tyto dvě země nacházejí na opačných koncích politického spektra, jejich systémy vlády vycházejí ze socialistických ideálů a sdílejí několik základních socialistických rysů.

Nejzásadnějším principem, který spojuje všechny formy socialismu, je snaha vytvořit rovnostářskou společnost. Ačkoli se jednotlivé směry neshodnou na tom, jak tohoto cíle dosáhnout, panuje mezi nimi shoda v tom, že nerovnosti v oblasti příjmů a moci pramení z ekonomického systému, který dnes ve světě dominuje – z kapitalismu.

V různé míře se socialisté všech směrů snaží odstranit strukturální překážky, které kapitalismus vytvořil – především soustředění vlastnictví kapitálu v rukou úzké elity – tak, aby všichni členové společnosti měli možnost důstojně prosperovat.

Kromě této základní charakteristiky spojuje socialisty také víra v možnost vybudovat rovnostářskou společnost založenou na lidské solidaritě. Tato optimistická víra vychází ze základního předpokladu, že lidé jsou ve své podstatě spíše spolupracující než soutěživí.

Jak by však bylo možné takový rovnostářský systém zavést? Všichni socialisté se shodují, že takový systém může vzniknout pouze vědomou lidskou činností. Sám od sebe se neprosadí; je zapotřebí aktivního jednání lidí. Jinými slovy, chtějí‑li lidé změnu, musejí být jejími aktéry.

Když už máme základní představu o tom, co socialisty spojuje, podívejme se, jak se tato ideologie vyvíjela. Vraťme se do devatenáctého století, do doby průmyslového rozmachu a technického pokroku.

Na počátku devatenáctého století vedly obrovské technologické skoky k průmyslové revoluci. Po celém Západě vznikaly nové továrny a průmyslová odvětví. V důsledku toho se masy lidí, kteří dříve žili v kooperativních venkovských komunitách, ocitly v přeplněných a chaoticky rostoucích městech.

Podmínky v nich byly hrozné – stísněné a špinavé. Aby lidé přežili, byli nuceni mezi sebou soutěžit o tovární práce, které nabízely mizerné mzdy.

Mnozí tyto změny vítali jako znamení pokroku. Jiní však byli pobouřeni extrémní chudobou a nespravedlností, jež byly tomuto novému průmyslovému systému vlastní, a nadšení nesdíleli. Tito zklamaní myslitelé a aktivisté se postupně začali sdružovat pod praporem socialismu.

Zásadní zlom nastal v roce 1843, kdy spojili síly dva socialisté – Karl Marx a Friedrich Engels. Od té doby začal socialismus rychle nabývat na významu.

Marxova teorie třídního boje sehrála v rozvoji socialistické ideologie klíčovou roli. Marx tvrdil, že kapitalismus rozdělil společnost na dvě základní třídy: buržoazii a proletariát. Buržoazii tvořili vlastníci kapitálu – například továren a průmyslových strojů – a k provozu těchto továren a strojů potřebovali pracovní sílu, kterou poskytoval proletariát.

Marx byl přesvědčen, že buržoazie může dosahovat zisku pouze díky vykořisťování práce proletariátu. Uveďme jednoduchý příklad: dělník dostává mzdu 100 dolarů na den – tedy tolik, aby zaplatil nájem a uživil rodinu. Během prvních čtyř hodin práce pravděpodobně vyrobí zboží v hodnotě 100 dolarů. V druhé polovině pracovní doby pak vyprodukuje další zboží v hodnotě 100 dolarů. Tato dodatečná hodnota je to, čemu Marx říkal nadhodnota.

Jádrem třídního boje mezi proletariátem a buržoazií je právě otázka rozsahu této nadhodnoty. Buržoazie usiluje o její maximalizaci – většina z ní končí v jejích kapsách –, zatímco proletariát se ji snaží snižovat prostřednictvím požadavků na vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky.

Výsledkem je, že buržoazie a proletariát jsou uvězněni v neustálém, stále se vyostřujícím konfliktu. Marx věřil, že tento třídní boj nakonec kapitalismus zcela rozloží a otevře cestu k rovnější společnosti.

Když Marx v roce 1883 zemřel, socialistické strany hlásící se k jeho teorii třídního boje se rychle šířily po celé Evropě. Ne všichni se však k jeho myšlenkám stavěli stejně. Na konci století se mnohé z těchto stran rozdělily a přijaly nové podoby.