Soccernomics

Většina fotbalové analýzy se neustále vrací ke klišé, módním trendům a skupinovému myšlení: s nadšením mluvíme o vlivu nového trenéra našeho klubu, frustrovaní fanoušci tvrdí, že klub musí utratit velké peníze na přestupy a komentátoři lamentují nad dopadem velkých peněz a velkého byznysu na sport. Co když je ale tato „lidová moudrost“ mylná?

Tyto úryvky se zaměřují na data a důkazy, které stojí za nejpopulárnějším sportem na světě. Díky hlubšímu porozumění všemu od ekonomiky klubů po vztah mezi chudobou a talentem budete lépe vybaveni k tomu, abyste fotbalu skutečně rozuměli a uměli ho analyzovat.

V tomto shrnutí zjistíte, proč je průměrný fotbalový klub v lecčems podobný vašemu místnímu supermarketu, proč jsou platy hráčů mnohem lepším prediktorem úspěchu než jejich přestupové částky a co má mistrovství světa společného s atentátem na Johna F. Kennedyho.

Pozorovatelé moderního fotbalu často naříkají, že se z něj stal velký byznys. Tvrdí, že pod vlivem komerce a velkých peněz ztratil hra svou duši. Pravda je, že fotbal nikdy nebyl velkým byznysem – a stále není.

Většina lidí nikdy neslyšela o společnosti United Natural Foods, americkém distributorovi biopotravin. Firmě se daří, ale není ani tak velká, aby se dostala do indexu S&P 500 – žebříčku 500 největších veřejně obchodovaných amerických společností. Je 75krát menší než Walmart a podle všech měřítek jde o solidní, nikoli výjimečný podnik. Přesto je United Natural Foods větší byznys než jakýkoli fotbalový klub na planetě.

V sezoně 2015/16 dosáhl Manchester United příjmů 689 milionů eur. To je slušná částka, ale stále méně než jedna desetina tržeb United Natural Foods a jen asi 0,2 % příjmů Walmartu. Většina klubů je velikostí srovnatelná se supermarketem. Ne se sítí supermarketů, ale s jednou jedinou prodejnou.

Sklady Costco měly v roce 2016 průměrné tržby 159 milionů dolarů, zatímco průměrné příjmy 700 nejlepších evropských klubů byly pod 25 milionů dolarů. Jedním z důvodů je, že většina fotbalových klubů se prostě neřídí jako podnik.

Potvrzuje to i statistická analýza. Stefan Szymanski zkoumal chování anglických a španělských klubů v letech 1993–2005, aby zjistil, zda usilují spíše o zisk, nebo o vítězství. Maximalizace zisku vyžaduje držet mzdy na uzdě – a to znamená méně vítězství. Je to jednoduchý kompromis.

Zjistil například, že pokud by FC Barcelona chtěla maximalizovat zisk, musela by mířit zhruba na 15. místo v lize, aby výrazně snížila mzdové náklady. U klubů jako Athletic Bilbao by byla z hlediska zisku nejvýhodnější pozice ve druhé lize – tam by mohly na mzdách ušetřit značné částky. Závěr byl jasný: pokud by byl cílem zisk, kluby utrácejí mnohem víc, než by měly.

Dobrou zprávou je, že u většiny klubů špatné finanční řízení příliš nevadí, protože je jen málo pravděpodobné, že skutečně zkrachují. Pokud se klub dostane do potíží, může snížit mzdy, smířit se se sestupem a pokračovat v nižší soutěži. To není běžná podnikatelská praxe. Ford nemůže v reakci na špatné výsledky propustit kvalifikované zaměstnance a nahradit je nekvalifikovanými pracovníky, kteří budou vyrábět zjevně horší auta – zákazníci by horší produkt prostě nepřijali.

Je pravda, že ve fotbale je dnes víc peněz než kdykoli dřív. Většina fanoušků si ale může s jistou úlevou uvědomit, že jejich kluby jsou stále řízeny především s ohledem na slávu, nikoli na zisk.

Kult trenéra (manažera) je silný – každé nové jmenování je podrobně rozebíráno médii i fanoušky. Ve skutečnosti má ale většina trenérů jen omezený vliv. Většina z nich je prostě průměrná.

Důkazem může být muž, který stál u jednoho z největších úspěchů v dějinách anglického fotbalu. Většina kariéry Claudia Ranieriho byla zcela průměrná. Jeden italský fotbalový novinář ho popsal jako „dokonalého poraženého s velkým P“. K Leicesteru přišel poté, co byl odvolán od řecké reprezentace po ostudné porážce s Faerskými ostrovy. A pak, hned v první sezoně u skromného Leicesteru, vyhrál naprosto nečekaný titul v Premier League.

Ranieri si úspěch nepřipisoval, ale mnozí ho přičítali právě jemu – a přitom ignorovali jeho dlouhodobou průměrnost. Tato nová image Ranieriho však dlouho nevydržela: po 25 zápasech následující sezony byl propuštěn, když vyhrál jen pět utkání.

Pokud byl Ranieri většinu kariéry průměrným trenérem, je nepravděpodobné, že by byl hlavní příčinou úspěchu v jediné sezoně. A není v tom sám. Většina fotbalistů nepodává jednu sezonu skvělé výkony a tu další katastrofální. U trenérů je to ale běžný jev, což naznačuje, že jejich skutečný vliv je menší, než si myslíme.

Tato myšlenka se zdánlivě rozchází s pozorovaným jevem zlepšení výkonu po nástupu nového trenéra. Když je trenér odvolán, výsledky se obvykle zlepší. Když se Manchester City v roce 2009 zbavil Marka Hughese, tým vyhrál první čtyři zápasy pod novým koučem Robertem Mancinim.

Podle studie profesora z Warwick Business School o propouštění trenérů je však toto zlepšení snadno vysvětlitelné. Zjistil, že průměrný klub získává 1,3 bodu na zápas, zatímco trenéra obvykle propouští ve chvíli, kdy průměr klesne na 1,0 bodu na zápas. Každý statistik vám řekne, co se stane z extrémně nízkého bodu v cyklu: výkon se „vrátí k průměru“.

Jednoduše řečeno, po sérii mimořádně špatných výkonů je pravděpodobné, že se výsledky vrátí na obvyklou úroveň, ať už se něco změní, nebo ne. Kdyby Manchester City po obzvlášť špatné sérii výsledků v roce 2009 u Marka Hughese zůstal, velmi pravděpodobně by se výsledky zlepšily – a úspěch by si mohl připsat Hughes, nikoli jeho nástupce Roberto Mancini.

Možná tedy spočívá skutečný vliv trenéra v přestupech, které dělá? Ani to ale neplatí. Podívejme se proč.