Smrt liberální třídy

Pokud posloucháte konzervativní rozhlasové stanice nebo sledujete televizní pořady moderované politicky konzervativními osobnostmi, můžete nabýt dojmu, že Spojené státy sužuje liberální hrozba. Každá významná americká instituce, od univerzit po vládu, je podle tohoto obrazu ovládána liberalismem. Ve skutečnosti je ale pravda přesně opačná. Místo aby se liberalismus stával rostoucí silou, je v USA na ústupu.

Ještě nedávno se velká část veřejnosti hlásila k liberálním myšlenkám, jako je víra ve svobodu a rovné příležitosti pro všechny – bez ohledu na to, jak mocní nebo bohatí jsou. Tento politický postoj však rychle mizí. Následující úryvky ukazují, proč liberalismus umírá pomalou smrtí, a co je podstatné, upozorňují na strašlivé důsledky, které v USA přinese jednostranný politický a kulturní systém.

V dalších kapitolách se mimo jiné dozvíte:

• proč americká média už nejsou skutečně svobodná,
• proč ve společnosti prakticky nikdo nemá zájem „postavit se za malého člověka“,
• a proč Spojené státy vyhlásily válku proti podstatnému jménu.

Americký politický a sociální systém je rozdělen do dvou širokých táborů. Na jedné straně stojí konzervativci, kteří hájí zájmy podnikatelů a prosazují menší roli státu, na straně druhé liberálové, kteří se zasazují o práva a blaho běžných lidí.

V posledních letech se však toto rozdělení jeví stále jednostrannější, a to kvůli ústupu moci a vlivu liberální třídy. Tento pokles je nejzřetelnější na nedávném selhání této skupiny naplnit vlastní cíle – především chránit práva obyčejných lidí.

Liberální politici a tvůrci politik například prakticky nic neudělali pro ochranu pracovníků před klesajícími mzdami a stále sílícím trendem přesouvat pracovní místa do rozvojových zemí, jako jsou Čína či Indie. Důsledkem je nárůst chudoby a nezaměstnanosti.

Abychom to ilustrovali, podívejme se na život Ernesta Logana Bella jako na typický příklad podmínek pracující třídy v Americe. Tento pětadvacetiletý veterán námořní pěchoty je už několik let nezaměstnaný. Má málo peněz a jen malou naději, že najde slušnou práci, a proto se cítí stále více odcizený, opuštěný a zrazený vládou i zemí, které sloužil.

Regulátoři a liberální politici navíc nedokázali omezit finanční spekulace, jež ohrozily úspory mnoha pracujících rodin. Po poslední finanční krizi měl americký Kongres silný mandát vytvořit zákony, které by ukončily rizikové obchodování a finanční vykořisťování a zabránily dalšímu kolapsu. Potřebné zákony však nikdy nevznikly a sankce pro banky byly v podstatě bezzubé. Pracující rodiny jsou tak dnes stejně ohrožené ztrátou domova či úspor jako před několika lety.

Je zřejmé, že liberální třída nedokázala naplnit své vlastní proklamované cíle – chránit lidi před vykořisťováním a zanedbáváním. Jak však uvidíte, problémy liberální třídy sahají mnohem hlouběji než k této povrchní diagnóze.

Problémy liberální třídy nespočívají jen v tom, že nedokázala splnit své sliby. Tato politická a sociální skupina trpí i vnitřními neduhy, z nichž nejzávažnějším je naprostý nedostatek nekonvenčních a kriticky uvažujících osobností v jejích řadách.

Disidenti a radikálové jsou lidé, kteří dokážou pojmenovat společenské problémy a hledat pro ně řešení. Bez takových osobností nemůže žádná politická třída dlouhodobě udržet skutečný vliv ve společnosti. V dnešních amerických liberálních kruzích však takové dynamické osobnosti prakticky neexistují – a liberální třída si za to může sama.

Postupné vytlačování radikálních osobností probíhalo v několika vlnách, během nichž byly kontroverzní myšlenky odmítány a vylučovány z liberálních struktur. V roce 1956 byli například nekonvenční liberální myslitelé za vyjadřování nepopulárních názorů, jako byly ostré kritiky vlády, vyřazeni ze hry. Byli označeni za komunisty, vyloučeni z televizních pořadů vedených liberálními osobnostmi a přišli jak o zaměstnání, tak o finanční podporu od tradičních liberálních institucí, jako jsou univerzity a média.

Jedním z těchto disidentů byl politický filozof Sheldon Wolin, který kritizoval vzestup korporátního státu. Byl označen za „sympatizanta komunistů“, což mu prakticky znemožnilo najít nakladatele ochotného jeho texty vydávat.

Tato vylučování probíhala většinou tiše. Nejčastějším trestem za vyjadřování „nepřijatelných“ myšlenek bylo prosté odříznutí podpory: žádné další možnosti publikovat či vystupovat v médiích, žádná pozvání na významné akce. Pro některé takové ostrakizování v podstatě znamenalo konec jakékoli smysluplné obživy.

Sám autor této knihy je dobrým příkladem toho, jak liberální třída trestala disidenty ve vlastních řadách. Poté, co kritizoval účast Spojených států ve válkách a americkou zahraniční politiku obecně (například v kontroverzním projevu proneseném před prezidentem USA a tisícovkou hostů), už nesměl psát pro deník The New York Times.

Tím, že liberální třída vyloučila kritické a nekonvenční myslitele, připravila se o šanci na vlastní reformu a nápravu chyb. Při pohledu na dnešní politické klima je selhání liberální třídy a ústup liberálního myšlení patrný na mnoha místech.