Slovo za slovem

Protože slova používáme neustále, každý den svého života, je snadné brát je jako samozřejmost. Zvlášť dnes, v době internetu, se může zdát, že slovníky, slovní zásoby, příručky a lexika, které vznikají už po staletí, jsou beznadějně zastaralé. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak.

Slovníky a práce lexikografů představují nepřetržitou snahu pochopit, co lidé mají na mysli, když spolu mluvíme a píšeme. Většina lidí přitom vůbec netuší, jak slovníky vznikají, a proces jejich sestavování – tedy lexikografie – je mnohem složitější, než byste čekali.

Jakmile pochopíte, co všechno lexikografie obnáší, začnou se vám hroutit zažité představy nejen o jazyce a gramatice, ale i o tom, jak se vztahujeme ke světu kolem sebe a jak mu rozumíme.

V tomto shrnutí se dozvíte, co vám slovník může a nemůže říct o lásce; co znamená slovo „snollygoster“ a jakou vyvolalo kontroverzi; a proč lexikografie rozhodně není disciplína pro milovníky drbů.

Vybrat si životní dráhu nikdy není snadné – s tím zápasí spousta lidí. Co byste ale řekli na tuto možnost: obor lexikografie, tedy tvorbu slovníků?

Lexikografové jsou vzácný druh. Vždyť psaní slovníků rozhodně není odvětví v rozmachu – zkuste si vzpomenout, kdy jste si naposledy koupili tištěný slovník nebo ho vůbec otevřeli. Pravděpodobně je to už řada let, pokud si vůbec na nějaký takový okamžik vzpomenete.

Ani v dobách svého největšího rozkvětu však lexikografie nepatřila k běžným profesím. Ti, kdo se jí nakonec začali živit, to většinou původně vůbec neměli v plánu – prostě proto, že o lexikografii skoro nikdo nic neví.

Pokud se ale nějaké místo uvolní a vy patříte k těm několika málo lidem, které taková práce opravdu přitahuje, máte docela slušnou šanci uspět. Lexikograf potřebuje především výbornou znalost angličtiny a nějaký vysokoškolský diplom – v zásadě jakýkoli. Na konkrétním oboru tolik nezáleží, protože rozmanitost angličtiny je obrovská. Když je potřeba definovat velké množství matematických termínů, lépe se toho zpravidla ujme matematik než absolvent anglistiky.

Lexikografové tak tvoří velmi pestrou skupinu – od sportovních nadšenců až po odborníky na queer studia. To ale neznamená, že by lexikografie byla ideální profesí pro vyloženě společenské typy. Naopak: často znamená dlouhé hodiny o samotě v naprostém tichu.

Když se autorka hlásila do nakladatelství Merriam-Webster, výslovně ji upozornili, ať nepočítá s tím, že se v práci bude společensky vyžívat. Zavedli ji na redakční patro, kde každý seděl sám ve své kóji a soustředěně pracoval. Ticho bylo až ohlušující.

A právě to dělá z lexikografie ideální zaměstnání pro jazykové nadšence: můžete sedět v tichu a celý den přemýšlet o slovech. Jenže nejde jen o samotná slova. V další části se podíváme na to, jakou roli v lexikografii hraje gramatika.

Možná si myslíte, že když dokážete své věty bohatě zdobit a s lehkostí vyvažovat vedlejší věty jako mistr hry Jenga, máte gramatiku v malíku. Pokud to o sobě soudíte, pravděpodobně se mýlíte v tom, co gramatika ve skutečnosti je.

Gramatika se velmi rychle komplikuje – a z dobrého důvodu: neexistují jednoduché odpovědi ani absolutní pravidla. Lexikografové na to přijdou hned na začátku kariéry, protože musejí třídit slova do osmi tradičních slovních druhů: podstatná jména, slovesa, přídavná jména, příslovce, spojky, citoslovce, zájmena a předložky.

Ukazuje se přitom, že nejmenší slova bývají ta nejobtížněji zařaditelná. Vezměme si například „ale“ ve větě: „Co mohou dělat, ale zkusit?“ Po pečlivém rozboru se autorka přiklonila k tomu, že věta obsahuje vedlejší větu „oni zkusí“, s nevyjádřeným podmětem „oni“. V takovém případě je „ale“ spojka spojující dvě věty.

Jeden z kolegů však navrhl jiný výklad. „Zkusit“ by podle něj mohlo být skryté infinitivní doplnění, jako ve větě „Co mohou dělat, než [to] zkusit?“ V tom případě by „ale“ fungovalo jako předložka.

Na podobné otázky neexistují snadné odpovědi a pouhé spekulace vás dovedou jen k určité hranici. Lexikografové proto často musejí přistupovat k jistým zjednodušením.

Autorka si například jednoho dne všimla, že slovo „ten“ je ve zkráceném slovníku, na němž pracovala, zařazeno jako přídavné jméno. Byla přesvědčená, že jde o chybu, a zeptala se na to svého šéfa. Ten namítl, že „ten“ přece podstatná jména modifikuje, byť jen velmi slabě. A co bylo ještě podstatnější: takto se to dělalo vždy. „Ten“ byl jako přídavné jméno klasifikován už v devatenáctém století – nejspíš proto, že nikdo nedokázal vymyslet lepší způsob, jak ho do systému zařadit.

Podívejme se teď na několik dalších rozšířených omylů týkajících se gramatiky.