Skutečný věřící

Dvacáté století bylo – ať už k lepšímu, nebo k horšímu – svědkem mnoha masových hnutí. Miliony lidí si obuly boty a uniformy a pochodovaly v rytmu komunismu, nacismu, stalinismu a dalších doktrín, přesvědčené, že znají cestu k lepší budoucnosti.

Přestože každé masové hnutí vychází z jiných myšlenek a doktrín, mají mnohá z nich společné rysy. Neochvějnou víru, že lepší budoucnost je možná; silného vůdce, který dokáže nasměrovat nespokojenost mas; a jasně určeného společného nepřítele – to jsou základní kameny každého masového hnutí.

Existují však i zásadní rozdíly. Některá masová hnutí skutečně mění svět k lepšímu, jiná vedou k chaosu a destrukci. V čem se tedy liší? Následující úryvky se to pokusí ukázat.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč všechna masová hnutí potřebují silného vůdce, proč se masová hnutí podobají rostlinám a proč byly revoluce ve Francii a v Americe tak úspěšné.

Kdybyste měli práci, kterou milujete, s flexibilní pracovní dobou a dobrým platem, hledali byste jinou? Pravděpodobně ne. Ale co kdyby vaše práce byla tak špatná, že byste se každé ráno děsili probuzení? Hledání nové práce by se stalo vaší nejvyšší prioritou.

Lidé, kteří jsou nespokojení nebo postrádají naději, touží po změně a jsou otevření poselstvím, která ji slibují. V Německu po první světové válce byli lidé na konci svých sil; po prohrané válce měli pocit, že je nečeká žádná budoucnost. A právě z této úrodné půdy vyrostlo nacistické hnutí.

Ve skutečnosti největší příčinou zoufalství mezi nezaměstnanými není nedostatek peněz, ale nedostatek naděje. Nezaměstnaní lidé spíše následují někoho, kdo jim dává naději, než někoho, kdo jim nabízí peníze. Když máte naději – byť jen malou – začínáte mít pocit, že můžete něco změnit.

Proto všechna masová hnutí začínají tím, že lidem dávají pocit, že lepší budoucnost je na dosah – probouzejí v nich naději. Uvažujme o francouzské revoluci, kterou inspirovala myšlenka, že člověk má neomezenou schopnost rozumu a není od přírody prostoupen hříchem. Šířením této nové, optimističtější představy o člověku revoluce v lidech probudila nový pocit síly a nastartovala motor, který poháněl demokratizaci.

Naděje však není jediným podnětem, který lidi vede k touze po změně. Podobný účinek má i zkušenost ztráty něčeho, co člověk dříve měl. Takzvaní „noví chudí“ – lidé, kteří dříve měli peníze, ale přišli o ně – představují mimořádně silnou hybnou sílu změny, protože vědí, čeho lze dosáhnout.

Podívejme se například na puritánskou revoluci, která vyústila v anglickou občanskou válku. Odstartovali ji lidé, kteří byli nedávno vyhnáni ze svých majetků, aby si pronajímatelé mohli přeměnit pole na pastviny. Lidé, kteří o něco přišli, budou bojovat, aby to získali zpět.

Zamysleli jste se někdy nad tím, co dělá masu lidí – například účastníky demonstrace – tak mocnou? Rozhodně to není souhrn individuality každého jednotlivce, jeho osobních rozhodnutí a pochybností. Síla vychází z toho, že tito lidé jednají společně.

Masová hnutí jsou tedy nejsilnější tehdy, když mnoho lidí funguje jako jeden celek. Proč? Protože členové skupiny se cítí posíleni a podporováni ostatními. Například ti, kteří byli uvězněni v nacistických koncentračních táborech, měli mnohem větší šanci na přežití, pokud patřili k nějaké skupině. Členové skupiny si vedou lépe, protože se navzájem podporují, když onemocní nebo potřebují jinou pomoc.

Jak ale skupiny fungují? Tím, že potlačují individualitu a vytvářejí jednotný celek. Uvažujme o tom, jak armáda zbavuje jednotlivce osobitosti tím, že jim přiděluje uniformy a předepisuje účesy. Samotná změna oblečení však nestačí k odstranění pocitu vlastního já, který brání úplné jednotě skupiny. K tomu potřebují členové něco většího, s čím se mohou ztotožnit.

Nacionalistická hnutí například vznikají tím, že lidem říkají, že nejsou jen jednotlivci, ale Němci, Francouzi či Italové. Hitler v nacistickém Německu oblékl 80 milionů lidí do rolí v jakémsi velkolepém operním představení, v němž sami Němci hráli úlohu hrdinů. Monumentální sjezdy v Norimberku na vrcholu národního socialismu byly natáčeny a později promítány v kinech.

Hitler však nebyl jediný, kdo tyto taktiky používal. Komunistické režimy pořádaly a dodnes někde pořádají podobné spektákly, které mají ukázat velikost komunismu a jejich národů.

Ať už jde o nacistické Německo nebo komunistický Sovětský svaz, fanatismus všech masových hnutí lidem nabízí možnost být součástí něčeho většího než oni sami – následky však mohou být znepokojivé. Víra v doktrínu může zásadně narušit racionalitu jednotlivce. Například ještě mnoho let po druhé světové válce tvrdili někteří japonští uprchlíci v Brazílii, že Japonské císařství nikdy nepadlo.