Škola šťastného života

Jak dosáhnout trvalého štěstí

Kdybyste mohli mít nějakou superschopnost, jaká by to byla?

Lidé na tuto otázku obvykle odpovídají nějakou schopností z komiksu o superhrdinech – létání, neviditelnost, telekineze a podobně. Ale existuje jedna, která vás pravděpodobně ještě nenapadla – štěstí na vyžádání.

Představte si, že by vaše mysl měla spínač, který byste mohli zmáčknout a najít klid bez ohledu na to, kde se nacházíte nebo co se děje. Možná to nezní tak efektně jako levitace, ale i tak by to docela změnilo život. Bylo by to celé také překvapivě silné. Pouhým stisknutím spínače štěstí byste dokázali pod tlakem zachovat chladnou hlavu a vydržet jakékoliv těžkosti.

A co je nejlepší, na rozdíl od těch superschopností z komiksů je to schopnost, kterou si můžete skutečně osvojit.

Štěstí spočívá v přítomném okamžiku, v pocitu plnosti a svobody

Než se ponoříme do podrobností o tom, jak být šťastný, udělejme krok zpět a začněme zásadnější otázkou: Co je to vlastně štěstí? Může se to zdát jako poněkud filozofické zkoumání, ale má to několik velmi praktických důsledků. Koneckonců, pokud chceme něco najít, musíme vědět, co hledáme!

V čem tedy spočívá pocit štěstí? No, můžeme ho rozdělit na tři hlavní složky. První z nich je pocit plnosti. Když jsme šťastní, nemáme pocit, že by nám v prožívání přítomného okamžiku něco chybělo. Místo toho se cítíme úplní takoví, jací jsme právě tady a teď.

Jinými slovy, cítíme se spokojení. Nepřejeme si nic, co už v dané chvíli nemáme – ať už jde o hmotný předmět, zkušenost nebo okolnosti, ve kterých se nacházíme. Například si nemyslíme: „Kdybych tak měl ten nový nablýskaný přístroj nebo lepší práci, byl bych šťastný.“ Ale jsme spokojeni už teď, takže nám stačí to, co se děje v přítomném okamžiku.

Tím se dostáváme k druhé složce štěstí, kterou je pocit zakotvení v přítomnosti. To znamená, že neodbíháme ve svých myšlenkách do minulosti nebo budoucnosti, kde máme tendenci se zaplétat do bolestných vzpomínek a nejistot vyvolávajících úzkost. Například: „Škoda, že jsem jí to neřekl.“ Nebo: „Zajímalo by mě, co řekne, až ji příště uvidím.“ Místo toho se soustředíme na právě prožívaný okamžik.

Ve spojení s tím vším také vnímáme pocit svobody. To je třetí složka štěstí. Nenecháváme se uchvátit negativními emocemi a znepokojivými touhami, které přicházejí s tím, jak zabředáme do minulosti, s očekáváním budoucnosti nebo s přáním, aby přítomnost byla jiná. Místo toho se cítíme osvobozeni od všech těchto zdrojů neštěstí.

Podstata tohoto osvobození bude jasnější v následujících kapitolách, kde si zmapujeme mentální vězení, z něhož se snažíme vymanit. S mapou v ruce pak vymyslíme plán útěku.

Neštěstí vzniká z touhy a hledání štěstí mimo nás

Jestliže se štěstí vyznačuje pocitem plnosti, přítomnosti a svobody, pak neštěstí charakterizuje pravý opak – pocit neúplnosti, nepřítomnosti a zajetí. Abychom lépe pochopili podstatu neštěstí, zaměřme se na první z těchto pocitů.

Odkud se bere náš pocit neúplnosti? Inu, je to v podstatě odvrácená strana našich tužeb. Když něco chceme, obvykle je to něco, co nám chybí, ale myslíme si, že bychom to měli mít. Například když chcete povýšení, ještě vás nepovýšili, ale myslíte si, že byste byli šťastní, kdyby ano. To ve vás vyvolává pocit neúplnosti. Ve vaší mysli se povýšení stává jedním z chybějících dílků do skládačky vašeho štěstí. Nyní máte pocit, že ve vašem životě je prázdné místo, a toužíte ho zaplnit.

Pokud se podíváme pod tento způsob myšlení, je v něm skryt předpoklad, že štěstí přichází zvenčí. Ať už toužíme po hmotných předmětech, zážitcích nebo úspěších, myslíme si, že štěstí dosáhneme získáním věcí, po kterých toužíme. Zdá se tedy, že naše štěstí je podmíněno tím, že tyto věci máme, zatímco naše neštěstí se zdá být důsledkem toho, že je nemáme.

Tento způsob myšlení je však z mnoha důvodů velmi problematický. Předně, vydává naše štěstí na milost a nemilost vnějším silám, které se často vymykají naší kontrole. Vrátíme-li se k předchozímu příkladu, můžete pracovat, jak chcete, ale to povýšení v konečném důsledku závisí na vašem šéfovi. Takže nakonec své štěstí vložíte do jeho rukou.

Nyní řekněme, že budete mít štěstí a povýší vás. Jak se budete cítit? Pravděpodobně vás to potěší, ale tento pocit bude mít krátkého trvání. Brzy se budete poohlížet po další věci, po které toužíte – možná po luxusnějším autě, které půjde ruku v ruce s vaší větší výplatou, nebo možná po dalším povýšení. Ať už to bude cokoli, budete se nyní cítit nespokojeni proto, že nemáte něco jiného, dokud to nezískáte. Pak přejdete k dalšímu přání a pak k dalšímu a dalšímu.

Proč v této smyčce uvízneme a jak z ní můžeme uniknout? Pojďme to zjistit.

Moderní kultura pohání naši neukojitelnou touhu a náš pocit neúplnosti

Pokud se chcete z pasti dostat, musíte vědět, jak funguje. Totéž platí pro nekonečnou smyčku touhy, a proto prozkoumejme mechanismus, který za ní stojí.

V moderním světě tuto smyčku udržují v chodu některé mechanismy – reklama, sociální média a širší materialistická kultura, do níž jsou zasazeny. Ať už se díváme na televizi, brouzdáme po internetu, nebo jen jdeme po ulici lemované billboardy, jsme neustále bombardováni reklamou. Ta nám říká, že si musíme koupit výrobek, abychom byli krásnější, váženější nebo výkonnější. Tyto reklamy jsou založeny na tom, že nejsme dostatečně krásní, respektovaní nebo výkonní.

Když listujeme časopisy nebo procházíme sociální média, vidíme nekonečnou přehlídku pečlivě upravených fotografií, které zobrazují život, jenž se zdá být lepší než ten náš. Tyto reklamy a obrázky nám vysílají stejné poselství: „Ty a tvůj život nejste dost dobří. Ke štěstí potřebuješ víc.“ Když jsme zaplaveni tímto poselstvím, je dost těžké cítit se spokojeni se svým životem takovým, jaký je. Jako bychom stále potřebovali něco dalšího.

K tomuto problému se přidává další neblahý aspekt moderní kultury, v níž žijeme, a to přetížení smyslů. Současné filmy, televizní pořady, hudební klipy, reklamy a písně zaplavují naše oči a uši velkým množstvím hyperaktivních obrazů a zvuků. Nezdravé potraviny a nápoje do našich těl pumpují cukr a kofein. Sociální sítě nám nabízejí neustálý proud čerstvého obsahu spolu s možností získat lajky, pokud na sociální sítě přispějeme.

Pokaždé, když dostaneme „dávku“ z některého z těchto zdrojů nadměrné stimulace, cítíme malé „opojení“ podobné droze. Jakmile vyprchá, máme chuť na další, a tak hledáme další „dávku“, což z nás dělá lidi závislé na potěšení. Čím více jsme zvyklí na smyslové přetížení, tím snadněji se nudíme a rozptylujeme, což nás vede k touze po ještě větší stimulaci.

Ačkoli reklama, sociální média a nadměrná stimulace jistě pohánějí motor neukojitelné touhy, děje se tu něco hlubšího.

Neštěstí má původ v hledání štěstí mimo sebe sama

Jak jsme viděli, moderní kultura nás vybízí k chybnému přístupu ke štěstí. Na vině však není jen naše kultura. Je to samotný akt hledání štěstí ve vnějších zdrojích potěšení, kdy jsme odsouzeni k tomu, že nám to v nejlepším případě poskytne jen omezené, krátkodobé „dávky“ potěšení.

To se může týkat jakéhokoli vnějšího zdroje potěšení – dokonce i těch, které se zdají být zcela nemateriální a zdravé, jako je romantický vztah nebo krásný západ slunce. Část problému spočívá v tom, že nic netrvá věčně. Vztah nakonec skončí a slunce zapadne.

Nakolik jsme si vědomi pomíjivosti vnějších zdrojů potěšení, máme sklon k různým formám sebezničujícího chování. Můžeme se bát nebo naříkat nad nevyhnutelností jejich ztráty, což nám kazí prchavé potěšení úzkostí nebo smutkem. Nebo, což je ještě horší, se je můžeme marně snažit udržet, což může vést k ještě horšímu sebezničujícímu chování. Například se můžeme stát panovačnými, abychom zabránili partnerovi nás opustit, a tím si zničit vztah.

Navíc, když hledáme štěstí mimo sebe, zakoření to v nás jako mentální návyk, čímž se programujeme na neustálou nespokojenost. I když dostaneme to, co chceme, naše mysl je natolik zvyklá dívat mimo nás, že stále hledáme ve světě kolem sebe něco, čeho bychom se mohli držet jako zdroje štěstí.

Skončíme jako ten chlapík na večírku, který neustále hledá dalšího člověka, s nímž by si mohl popovídat. Neustále přemýšlí o dalším rozhovoru a nikdy není zcela zaujatý nebo spokojený s tím, který právě vede. Jednoduše skáče od jedné neuspokojivé výměny názorů k další.

Hnáni tímto nutkavým návykem hledáme vždy něco jiného v nějakém dalším příštím okamžiku. Výsledkem je, že se neustále snažíme zachytit něco, co je mimo náš dosah, ale zdá se to blízko. Tento návyk „lapání“ po těchto věcech je jednou ze základních příčin neštěstí. V příští části se budeme věnovat opačnému návyku, odstraňování.

Neštěstí vzniká ze snahy potlačit naše zážitky

Dosud jsme se zaměřili na úskalí hledání štěstí mimo nás a lapání po věcech, které chceme. Ale všechny věci, které nechceme, také sabotují naši šanci najít štěstí.

Ty mají mnoho podob – od konkrétních lidí, míst a situací, kterým bychom se raději vyhnuli, až po myšlenky, emoce a fyzické prožitky, které bychom raději nezažívali. Když se s nimi setkáme, chceme se jich zbavit a snažíme se je zahnat.

Představte si například, že vás bolí hlava. Máte bolestivý pocit na spáncích – ale vaše utrpení nespočívá jen v tomto. Je tu také mentální odpor, který vůči své bolesti cítíte. Kdybyste to vyjádřili slovy, mohli byste říci: „Ne, tohle nechci! Ať mě to nechá na pokoji.“

A teď si představte, že na chvíli přestanete působit proti bolesti hlavy. Stále máte pocit bolesti ve spáncích, ale už necítíte mučivé napětí, které pramení z odporu vůči ní. Místo toho vůči ní cítíte neutralitu a s ní přichází pocit klidu. Bolest hlavy vás již tolik neruší a vaše štěstí je z velké části obnoveno.

Totéž platí pro všechny nežádoucí věci, kterých se chceme v životě zbavit. A podobný princip platí i pro všechny věci, které se snažíme uchopit. Kdybychom se je přestali snažit uchopit, přestali bychom pociťovat nespokojenost a napětí, které s tím souvisí.

Zde se dostáváme k jednomu z nejzásadnějších bodů v chápání štěstí. Naše utrpení není způsobeno věcmi, které od nás chceme odstrčit nebo je uchopit, ale spíše tím, že se o toto snažíme! To naznačuje docela jednoduché řešení, jak se osvobodit od našeho neštěstí: Přestaňte věci od sebe odstrkovat. Přestaňte se je snažit uchopit. Prostě je nechte být.

To se samozřejmě mnohem snáze řekne, než udělá. Ale dá se to zvládnout. Chce to ale hodně mentálního tréninku, abychom byli schopni ustoupit a dívali se na věci neutrálně. Podívejme se nyní, jak to udělat.

Musíme si osvojit schopnost nestranného pozorování

Pokud chcete trénovat svaly svého těla, začněte cvičit. Prováděním určitých posilovacích cviků se můžete zaměřit na konkrétní svaly, které chcete rozvíjet.

Totéž platí, když chcete posílit schopnosti své mysli – takříkajíc „mentální svaly“. A pokud jde o schopnost vaší mysli ustoupit a brát vše, co jí přijde do cesty, s pocitem klidu a neutrality, existuje velmi účinný mentální trénink, který můžete začít praktikovat hned.

Nepochybně jste o něm slyšeli a možná jste ho i vyzkoušeli. Toto cvičení není žádným tajemstvím. Je známé již po tisíciletí a lze ho nalézt ve starých buddhistických textech. Pokud jste to ještě neuhodli, je to meditace.

Pokud jste čekali velkolepé odhalení nějakého zbrusu nového tajemství, jak se stát šťastnými, možná cítíte v tuto chvíli zklamání. „Počkat,“ řeknete si, „prošel jsem si celým tím zkoumáním podstaty štěstí a neštěstí jen proto, aby mi někdo řekl, že musím jít meditovat?!“

No ano, ale nyní jste v lepší pozici k tomu, abyste pochopili celý smysl meditace, který mnoha lidem uniká. V populární kultuře je meditace často nesprávně chápána jako pouhá metoda uvolňování stresu. Na 15 minut denně se odtrhneme od našeho hektického moderního života a naladíme se na sebe tím, že se soustředíme na svou mysl, tělo a pocity. Po uplynutí těchto 15 minut se z tohoto mimořádně soustředěného klidu vynoříme se zázračným pocitem, že jsme osvěženi a připraveni znovu se pustit do světa.

Tento přístup k meditaci je nejen nepřesný, ale také vede problémům, které se snažíme vyřešit! Pokud se snažíme meditovat v tomto rozpoložení, začneme se tohoto stavu klidu chytat a odmítat vše, co se zdá, že ho narušuje.

Výsledný stav napětí a vnitřního konfliktu je do značné míry opakem klidu, který hledáme, takže nakonec jsme zklamaní. To vede mnoho lidí k závěru, že meditace nefunguje, a tak s ní skončí. Smyslem meditace však není, abychom se při ní cítili dobře. Spíše jde o to, abychom si osvojili schopnost být šťastní, když nemeditujeme. Na tento bod se blíže podíváme v následující části.

Všímavost jako zvyk

Meditace jako forma mentálního cvičení je v podstatě nácvik dovednosti neutrálně pozorovat své myšlenky, emoce, pocity a prožitky. Slovo „nácvik“ je zde třeba zdůraznit, protože není důvod rozvíjet dovednost, kterou nepoužíváme v každodenním životě!

Jak to udělat? Aplikovat to, co děláme při meditaci, na každodenní situace. To však vyvolává další otázku: co přesně děláme, když meditujeme?

Obecně se meditační cvičení skládají ze tří kroků. V prvním kroku soustředíme svou mysl na kotvu v přítomném okamžiku. Pro začátečníky je to obvykle dech, tělo, vizuální objekt nebo zvuky kolem nás. Cílem je plně a bez předsudků se soustředit na cokoli, co v přítomném okamžiku prožíváme. V tomto stavu všímavosti nic ve svém poli vědomí neodstraňujeme ani se ničeho nechytáme. Jednoduše to přijímáme a prožíváme všechno tak, jak to je.

V určitém okamžiku se však naše mysl nevyhnutelně zatoulá k jiným vjemům, myšlenkám nebo emocím. To vede k druhému kroku, kterým je prostě si všimnout, že se tak stalo. Třetí krok spočívá v jemném navrácení pozornosti zpět k naší kotvě. Pak celý cyklus opakujeme znovu – a znovu a znovu.

Důvodem, proč meditační cvičení pro začátečníky začínají kotvami, jako jsou tělo a dech, je to, že jde o velmi bezprostřední a nápadné věci, na které se lze zaměřit. Teoreticky však může být vaší kotvou cokoli. S tímto vědomím můžete začít rozšiřovat svou meditační praxi zaváděním okamžiků všímavosti.

Za tímto účelem si vyberte dvě nebo tři běžné činnosti, které obvykle děláte bezmyšlenkovitě, jako je čištění zubů, oběd nebo chůze do schodů. Pak při jejich každodenním provádění praktikujte tři fáze meditace. Pokud si například čistíte zuby, soustřeďte se na fyzické vjemy spojené s touto činností, jako je chuť pěny ze zubní pasty, která vám zaplní ústa, a zvuk kartáčku drhnoucího o zuby. Kdykoli se vaše mysl odpoutá, jednoduše pozorujte, kde je, a jemně ji vraťte zpět k prožitku.

Čím více budete všímavost praktikovat, tím více se stane vaším výchozím stavem mysli, a to nejen během okamžiků všímavosti a meditačních sezení, ale také když prožíváte obtíže. Budete pak schopni využívat tento zdroj vnitřního klidu kdykoli a kdekoli.

Dosažení této úrovně všímavosti však vyžaduje praxi. Podívejme se na několik tipů.

Meditace všímavosti a její principy

První krok: zaměřte svou mysl na kotvu. Druhý krok: všimněte si, že je unášena někam jinam. Třetí krok: přiveďte ji zpět ke kotvě. Opakujte. Takto vyjádřena zní meditace nesmírně jednoduše – a svým způsobem tomu tak i je. Ale jak ví každý, kdo to někdy zkusil, meditace může být také velmi obtížná.

Druhá fáze je pro mnoho lidí kamenem úrazu. Jejich myšlenky se toulají a oni si říkají: „Ale ne, já jsem to pokazil! Ztratil jsem soustředění. Rychle – vrať se k dechu!“ Ale když to uděláme, jsme hned zpátky u odstraňování a uchopování věcí. Bráníme se myšlenkám, emocím nebo pocitům a snažíme se uchopit svou kotvu.

Klíčové je uvědomit si, že mentální bloudění není selhání. Ve skutečnosti je pro úspěch celého snažení klíčové. Kdyby se naše mysl neodchýlila od soustředění na naši kotvu (první krok), neměli bychom šanci procvičovat rozpoznání toho, že se někam zatoulala (druhý krok), a přivést ji zpět (třetí krok). A právě praktikováním všech tří kroků dohromady rozvíjíme svou schopnost pobývat ve stavu bdělé všímavosti.

Jinými slovy, „chyba“ spočívající ve ztrátě pozornosti je ve skutečnosti zásadní zkušeností a příležitostí k růstu. Až budete uplatňovat všímavost v dalších oblastech svého života, zkuste si osvojit tento laskavý a shovívavý postoj k sobě samým a ke svým „chybám“ obecně. Pokud již meditaci praktikujete, možná budete mít příležitost si tohle všechno za chvíli vyzkoušet, protože se právě dozvíte jeden poslední tip, který vás možná přiměje myslet si, že jste to všechno dělali „špatně“.

Tou poslední radou je nezavírat při meditaci oči ani si nepouštět klidnou hudbu. Jistě, tyto věci vám mohou pomoci soustředit se, ale pamatujte, že cílem není být všímaví, když meditujeme. Jde o to, abychom byli všímaví, když nemeditujeme. Koneckonců, chodíte snad celý den se zavřenýma očima nebo posloucháte jemné melodie klavíru?

Pravděpodobně ne, ale když takto meditujeme, neúmyslně se trénujeme v tom, abychom se na tyto metody dosažení všímavosti spoléhali. Také si tím podvědomě vysíláme zprávu, že praktikování všímavosti je něco, co děláme jen za zvláštních okolností.

Ale opět, jde o to, abychom se cvičili za jakýchkoli okolností, abychom ji měli vždy „na dosah“. Pak budeme schopni najít pocit vnitřního klidu kdykoli a kdekoli, s očima dokořán otevřenýma vůči krásnému, ale často neklidnému světu kolem nás.