Škola šťastného života

Jak dosáhnout trvalého štěstí

Kdybyste mohli mít nějakou superschopnost, jaká by to byla?

Lidé na tuto otázku obvykle odpovídají nějakou schopností z komiksu o superhrdinech – létání, neviditelnost, telekineze a podobně. Ale existuje jedna, která vás pravděpodobně ještě nenapadla – štěstí na vyžádání.

Představte si, že by vaše mysl měla spínač, který byste mohli zmáčknout a najít klid bez ohledu na to, kde se nacházíte nebo co se děje. Možná to nezní tak efektně jako levitace, ale i tak by to docela změnilo život. Bylo by to celé také překvapivě silné. Pouhým stisknutím spínače štěstí byste dokázali pod tlakem zachovat chladnou hlavu a vydržet jakékoliv těžkosti.

A co je nejlepší, na rozdíl od těch superschopností z komiksů je to schopnost, kterou si můžete skutečně osvojit.

Štěstí spočívá v přítomném okamžiku, v pocitu plnosti a svobody

Než se ponoříme do podrobností o tom, jak být šťastný, udělejme krok zpět a začněme zásadnější otázkou: Co je to vlastně štěstí? Může se to zdát jako poněkud filozofické zkoumání, ale má to několik velmi praktických důsledků. Koneckonců, pokud chceme něco najít, musíme vědět, co hledáme!

V čem tedy spočívá pocit štěstí? No, můžeme ho rozdělit na tři hlavní složky. První z nich je pocit plnosti. Když jsme šťastní, nemáme pocit, že by nám v prožívání přítomného okamžiku něco chybělo. Místo toho se cítíme úplní takoví, jací jsme právě tady a teď.

Jinými slovy, cítíme se spokojení. Nepřejeme si nic, co už v dané chvíli nemáme – ať už jde o hmotný předmět, zkušenost nebo okolnosti, ve kterých se nacházíme. Například si nemyslíme: „Kdybych tak měl ten nový nablýskaný přístroj nebo lepší práci, byl bych šťastný.“ Ale jsme spokojeni už teď, takže nám stačí to, co se děje v přítomném okamžiku.

Tím se dostáváme k druhé složce štěstí, kterou je pocit zakotvení v přítomnosti. To znamená, že neodbíháme ve svých myšlenkách do minulosti nebo budoucnosti, kde máme tendenci se zaplétat do bolestných vzpomínek a nejistot vyvolávajících úzkost. Například: „Škoda, že jsem jí to neřekl.“ Nebo: „Zajímalo by mě, co řekne, až ji příště uvidím.“ Místo toho se soustředíme na právě prožívaný okamžik.

Ve spojení s tím vším také vnímáme pocit svobody. To je třetí složka štěstí. Nenecháváme se uchvátit negativními emocemi a znepokojivými touhami, které přicházejí s tím, jak zabředáme do minulosti, s očekáváním budoucnosti nebo s přáním, aby přítomnost byla jiná. Místo toho se cítíme osvobozeni od všech těchto zdrojů neštěstí.

Podstata tohoto osvobození bude jasnější v následujících kapitolách, kde si zmapujeme mentální vězení, z něhož se snažíme vymanit. S mapou v ruce pak vymyslíme plán útěku.

Neštěstí vzniká z touhy a hledání štěstí mimo nás

Jestliže se štěstí vyznačuje pocitem plnosti, přítomnosti a svobody, pak neštěstí charakterizuje pravý opak – pocit neúplnosti, nepřítomnosti a zajetí. Abychom lépe pochopili podstatu neštěstí, zaměřme se na první z těchto pocitů.

Odkud se bere náš pocit neúplnosti? Inu, je to v podstatě odvrácená strana našich tužeb. Když něco chceme, obvykle je to něco, co nám chybí, ale myslíme si, že bychom to měli mít. Například když chcete povýšení, ještě vás nepovýšili, ale myslíte si, že byste byli šťastní, kdyby ano. To ve vás vyvolává pocit neúplnosti. Ve vaší mysli se povýšení stává jedním z chybějících dílků do skládačky vašeho štěstí. Nyní máte pocit, že ve vašem životě je prázdné místo, a toužíte ho zaplnit.

Pokud se podíváme pod tento způsob myšlení, je v něm skryt předpoklad, že štěstí přichází zvenčí. Ať už toužíme po hmotných předmětech, zážitcích nebo úspěších, myslíme si, že štěstí dosáhneme získáním věcí, po kterých toužíme. Zdá se tedy, že naše štěstí je podmíněno tím, že tyto věci máme, zatímco naše neštěstí se zdá být důsledkem toho, že je nemáme.

Tento způsob myšlení je však z mnoha důvodů velmi problematický. Předně, vydává naše štěstí na milost a nemilost vnějším silám, které se často vymykají naší kontrole. Vrátíme-li se k předchozímu příkladu, můžete pracovat, jak chcete, ale to povýšení v konečném důsledku závisí na vašem šéfovi. Takže nakonec své štěstí vložíte do jeho rukou.

Nyní řekněme, že budete mít štěstí a povýší vás. Jak se budete cítit? Pravděpodobně vás to potěší, ale tento pocit bude mít krátkého trvání. Brzy se budete poohlížet po další věci, po které toužíte – možná po luxusnějším autě, které půjde ruku v ruce s vaší větší výplatou, nebo možná po dalším povýšení. Ať už to bude cokoli, budete se nyní cítit nespokojeni proto, že nemáte něco jiného, dokud to nezískáte. Pak přejdete k dalšímu přání a pak k dalšímu a dalšímu.

Proč v této smyčce uvízneme a jak z ní můžeme uniknout? Pojďme to zjistit.

Moderní kultura pohání naši neukojitelnou touhu a náš pocit neúplnosti

Pokud se chcete z pasti dostat, musíte vědět, jak funguje. Totéž platí pro nekonečnou smyčku touhy, a proto prozkoumejme mechanismus, který za ní stojí.

V moderním světě tuto smyčku udržují v chodu některé mechanismy – reklama, sociální média a širší materialistická kultura, do níž jsou zasazeny. Ať už se díváme na televizi, brouzdáme po internetu, nebo jen jdeme po ulici lemované billboardy, jsme neustále bombardováni reklamou. Ta nám říká, že si musíme koupit výrobek, abychom byli krásnější, váženější nebo výkonnější. Tyto reklamy jsou založeny na tom, že nejsme dostatečně krásní, respektovaní nebo výkonní.

Když listujeme časopisy nebo procházíme sociální média, vidíme nekonečnou přehlídku pečlivě upravených fotografií, které zobrazují život, jenž se zdá být lepší než ten náš. Tyto reklamy a obrázky nám vysílají stejné poselství: „Ty a tvůj život nejste dost dobří. Ke štěstí potřebuješ víc.“ Když jsme zaplaveni tímto poselstvím, je dost těžké cítit se spokojeni se svým životem takovým, jaký je. Jako bychom stále potřebovali něco dalšího.

K tomuto problému se přidává další neblahý aspekt moderní kultury, v níž žijeme, a to přetížení smyslů. Současné filmy, televizní pořady, hudební klipy, reklamy a písně zaplavují naše oči a uši velkým množstvím hyperaktivních obrazů a zvuků. Nezdravé potraviny a nápoje do našich těl pumpují cukr a kofein. Sociální sítě nám nabízejí neustálý proud čerstvého obsahu spolu s možností získat lajky, pokud na sociální sítě přispějeme.

Pokaždé, když dostaneme „dávku“ z některého z těchto zdrojů nadměrné stimulace, cítíme malé „opojení“ podobné droze. Jakmile vyprchá, máme chuť na další, a tak hledáme další „dávku“, což z nás dělá lidi závislé na potěšení. Čím více jsme zvyklí na smyslové přetížení, tím snadněji se nudíme a rozptylujeme, což nás vede k touze po ještě větší stimulaci.

Ačkoli reklama, sociální média a nadměrná stimulace jistě pohánějí motor neukojitelné touhy, děje se tu něco hlubšího.

Neštěstí má původ v hledání štěstí mimo sebe sama

Jak jsme viděli, moderní kultura nás vybízí k chybnému přístupu ke štěstí. Na vině však není jen naše kultura. Je to samotný akt hledání štěstí ve vnějších zdrojích potěšení, kdy jsme odsouzeni k tomu, že nám to v nejlepším případě poskytne jen omezené, krátkodobé „dávky“ potěšení.

To se může týkat jakéhokoli vnějšího zdroje potěšení – dokonce i těch, které se zdají být zcela nemateriální a zdravé, jako je romantický vztah nebo krásný západ slunce. Část problému spočívá v tom, že nic netrvá věčně. Vztah nakonec skončí a slunce zapadne.

Nakolik jsme si vědomi pomíjivosti vnějších zdrojů potěšení, máme sklon k různým formám sebezničujícího chování. Můžeme se bát nebo naříkat nad nevyhnutelností jejich ztráty, což nám kazí prchavé potěšení úzkostí nebo smutkem. Nebo, což je ještě horší, se je můžeme marně snažit udržet, což může vést k ještě horšímu sebezničujícímu chování. Například se můžeme stát panovačnými, abychom zabránili partnerovi nás opustit, a tím si zničit vztah.

Navíc, když hledáme štěstí mimo sebe, zakoření to v nás jako mentální návyk, čímž se programujeme na neustálou nespokojenost. I když dostaneme to, co chceme, naše mysl je natolik zvyklá dívat mimo nás, že stále hledáme ve světě kolem sebe něco, čeho bychom se mohli držet jako zdroje štěstí.

Skončíme jako ten chlapík na večírku, který neustále hledá dalšího člověka, s nímž by si mohl popovídat. Neustále přemýšlí o dalším rozhovoru a nikdy není zcela zaujatý nebo spokojený s tím, který právě vede. Jednoduše skáče od jedné neuspokojivé výměny názorů k další.

Hnáni tímto nutkavým návykem hledáme vždy něco jiného v nějakém dalším příštím okamžiku. Výsledkem je, že se neustále snažíme zachytit něco, co je mimo náš dosah, ale zdá se to blízko. Tento návyk „lapání“ po těchto věcech je jednou ze základních příčin neštěstí. V příští části se budeme věnovat opačnému návyku, odstraňování.