Skok na Měsíc

Vesmír: poslední hranice. Tak to alespoň platilo do chvíle, než se lidstvo odvážilo skočit do neznáma a v 50. a 60. letech ho začalo zkoumat. Cesty daleko od naší domovské planety byly posledním dílkem skládačky, která se skládala miliony let, a představovaly završení snahy člověka ovládnout přírodu i vlastní osud.

Během těchto rozhodujících desetiletí ale nebylo nic předem dané. Nikdo si nebyl jistý, zda je cestování do vesmíru vůbec možné; technologie kosmických letů byla v plenkách a existovaly tisíce problémů, které bylo třeba vyřešit. Naštěstí nechyběli zvídaví odborníci ani velkorysé financování.

S vypuknutím studené války byly USA a SSSR odhodlány překonávat se navzájem v dosažení prvních úspěchů ve vesmíru. Od samého začátku byl pro obě supervelmoci svatým grálem člověk na Měsíci – na konci 50. let to však byla jen vzdálená vize. A přesto se díky ambicím, odhodlání a značné dávce štěstí tento sen pro USA během pouhých deseti let stal skutečností.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak dlouho trvá cesta na Měsíc, která raketa byla dosud nejvýkonnější, jaká kdy byla postavena, a kteří astronauti zahynuli při tragické nehodě.

Ráno 5. října 1957, v době vrcholící studené války, se Amerika probudila do znepokojivých zpráv. Sověti úspěšně vypustili na oběžnou dráhu kolem Země ocelovou kouli vážící 184 liber. Družice dostala jméno Sputnik 1 a byla vybavena dvěma jednoduchými rádiovými vysílači. Šlo o první umělou družici na světě. SSSR tak porazil svého úhlavního nepřítele ve vesmíru.

Pro USA to byl nepříjemný šok – země zvyklá na svou technologickou převahu najednou zaostávala. Ještě znepokojivější bylo, že během svého oběhu Sputnik přelétal přímo nad územím USA sedmkrát denně.

Vesmírný závod byl kulturní válkou – obě strany se snažily dokázat nadřazenost své ideologie – ale zároveň představoval i hrozbu pro národní bezpečnost.

Pouhé čtyři týdny po Sputniku se Američané pokusili odpovědět. Na floridském Cape Canaveral, vojenské raketové základně, se chystali vypustit vlastní družici. Start sedmdesát stop vysoké rakety byl přenášen živě v televizi – a skončil výbuchem před zraky milionů diváků. Malá družice umístěná na špici rakety sice unikla ohnivé kouli a dopadla do křovin, ale Američané byli zostuzeni. A na tento pocit si museli zvyknout: SSSR udával tempo a stanovoval jeden vesmírný rekord za druhým, zatímco USA se snažily dotahovat. To se stalo typickým obrazem rané fáze vesmírného závodu.

Na začátku následujícího roku, 31. ledna 1958, se Američanům konečně podařilo vypustit vlastní družici – Explorer 1. Jejich úspěch však brzy zastínilo sovětské vypuštění Sputniku 3 dne 15. května. Tato družice o hmotnosti 2 926 liber byla mnohem větší a nesla řadu pokročilých vědeckých přístrojů.

První polovina roku 1958 se nesla ve znamení vlny amerických i sovětských pokusů o vypouštění družic – nebo alespoň pokusů o ně. Na americké straně došlo k nejméně pěti neúspěšným startům, v SSSR k jednomu. Protože však Kreml neúspěšné pokusy nikdy neoznamoval, nikdo o nich po desetiletí nevěděl. Lidé na obou stranách železné opony si mysleli, že sovětský vesmírný program běží bezchybně.

Na konci roku 1958 začalo být pro obě strany stále jasnější, jaký bude další cíl: vyslat člověka do vesmíru a bezpečně ho vrátit zpět. Ta, která to dokáže jako první, získá obrovské propagandistické vítězství.

Dne 17. prosince 1958 proto USA oznámily projekt, který měl tento cíl naplnit. Program Mercury, jak byl nazván, měla řídit nově vzniklá civilní americká vesmírná agentura NASA, založená pouhých osm týdnů předtím.

Díky Wernheru von Braunovi – bývalému nacistickému raketovému konstruktérovi, kterého Američané na konci druhé světové války převezli do USA – měly Spojené státy už k dispozici nosnou raketu nazvanou Mercury‑Redstone. Ta byla dostatečně silná na to, aby vynesla člověka na suborbitální dráhu, tedy do kosmického prostoru, ale bez dokončení plného oběhu kolem Země.

Sověti však měli v té době ještě výkonnější raketu, označovanou jako Sputnik‑PS. Ta umožnila kosmické lodi na špici rakety dosáhnout plnohodnotné oběžné dráhy kolem Země. A 3. listopadu 1957 dosáhl SSSR dalšího prvenství: toulavý pes Laika se stal prvním živým tvorem, který byl vyslán na oběžnou dráhu.

Podobně jako Sověti i NASA plánovala, že první mise programu Mercury budou zkušební lety s posádkou tvořenou zvířaty. Účinky stavu beztíže na lidské tělo byly tehdy neznámé. Někteří lékaři se domnívali, že gravitace je nezbytná pro určité tělesné funkce; jiní se obávali nebezpečného kosmického záření, které už ve vesmíru neblokuje zemská atmosféra.

Vraťme se ale k časové ose. NASA měla raketu schopnou suborbitálního letu, ale bylo potřeba vypracovat letový plán – podrobný scénář startu, letu, návratu a záchrany. Tento úkol dostal na starost inženýr NASA pro letový výzkum Christopher Columbus Kraft Jr. a jeho oddělení letových operací.

Tato divize měla mít kosmickou loď plně pod kontrolou, sledovat její let a vyhodnocovat biomedicínská data posádky. Pozemní zázemí NASA však tehdy tvořil jen jednoduchý betonový blok poblíž startovací rampy. Kraft si uvědomil, že to pro složité mise Mercury nestačí, a začal prosazovat myšlenku střediska řízení letů. Zároveň vznikla i funkce letového ředitele, který měl řídit celé středisko a činit konečná rozhodnutí. Tuto roli nakonec převzal sám Kraft.

Přestože NASA měla raketu, stále bylo potřeba navrhnout kabinu, která by na ní seděla. Von Braun a jeho tým proto začali spolupracovat s leteckým inženýrem Maxem Fagetem na jejím návrhu. Největší otázkou byl návrat: jak navrhnout kabinu, která odolá extrémnímu žáru – kolem 3 500 stupňů Fahrenheita – a obrovskému namáhání při návratu do zemské atmosféry?

První návrh počítal s špičatým, aerodynamickým tvarem. Fagetovi kolegové však upozornili, že meteority s plochými, zaoblenými čely často přežijí žár při průletu atmosférou. Nakonec se proto rozhodli pro tvar s tupým čelem, který kabinu zpomaloval a zároveň vytvářel před lodí rázovou vlnu, jež odváděla velkou část tepla stranou.

Teď bylo potřeba vše důkladně otestovat.