Síla vyprávění

V roce 2012 natočila americká hudebnice Amanda Palmerová video a zveřejnila ho na Kickstarteru. Nebyla to ale obyčejná prosba o peníze. Stála na rohu ulice v Melbourne a v rukou držela sérii plakátů. Ty vyprávěly její příběh – jak opustila svůj starý label, chtěla se postavit na vlastní nohy a spravedlivě zaplatit svým spolupracovníkům za jejich práci. Výsledek byl mimořádně úspěšný. Během následujících 30 dní získala Palmerová 1,2 milionu dolarů a nastartovala svou nezávislou hudební kariéru.

Palmerové video je skvělým příkladem síly vyprávění. V průběhu dějin vyprávění formovalo lidské chování – jak pozitivně, tak negativně. A není divu. Silné příběhy dělají myšlenky nezapomenutelnými a dokážou lidi přimět k akci. Kdykoli narazíte na efektivního lídra, je pravděpodobné, že jste zároveň narazili na dobrého vypravěče.

Jenže je tu háček: vytváření přesvědčivých příběhů není dar seslaný shůry. Je to dovednost, kterou se může naučit každý – a začít můžete hned teď. V tomto shrnutí se podíváme na neurovědu vyprávění a prozkoumáme historické i současné příklady skvělých vypravěčů.

Po cestě se mimo jiné dozvíte,

• jak renesanční drbny vynalezly první obsahovou strategii pro masová média,
• co nás mohou americká novinová impéria naučit o vyprávění v digitálním věku
• a proč jsou Romeo a Julie a Hvězdné války tak přesvědčivé příběhy.

Před mnoha lety potkal francouzský básník Jacques Prévert na ulici slepého žebráka. Zeptal se ho, jak se mu daří. „Špatně,“ odpověděl žebrák – za celý den neslyšel, že by mu do klobouku spadla jediná mince.

Jacques, sám chudý spisovatel, neměl peněz nazbyt, ale nabídl se, že přepíše ceduli, která vysvětlovala žebrákovu situaci. O dva týdny později se muži znovu setkali. Situace se výrazně zlepšila. „Lidé jsou poslední dobou štědří,“ řekl žebrák, „můj klobouk je pořád plný.“

Co tedy Jacques na ceduli napsal? „Blíží se jaro, ale já ho neuvidím.“

Proč to lidi přimělo, aby byli k žebrákovi štědřejší? Odpověď je zároveň klíčovým poselstvím této kapitoly: lidský mozek je nastaven tak, že považuje příběhy za zajímavější a zapamatovatelnější než prostá tvrzení.

Představte si hodinu zdravovědy na střední škole. Učitel uvádí statistiky o úmrtích spojených s drogami a na závěr řekne, že drogy jsou nebezpečné. Vedlejší učitelka zvolí jiný přístup. Na plátno promítne fotografii pohledného teenagera a představí třídě Johnnyho. Byl to hodný kluk, říká, ale měl problémy doma a začal brát drogy, aby se cítil lépe. Potom ukáže obrázek nemocně vypadajícího muže bez zubů – to je Johnny o deset let později. „Drogy jsou nebezpečné,“ uzavírá.

Která hodina vám utkví v paměti spíš? Ta druhá, že?

Důvod je následující. Neurologové mají rčení: „neurony, které se aktivují společně, se spolu propojují.“ Znamená to, že když spolupracuje více částí mozku, je mnohem pravděpodobnější, že si danou informaci zapamatujeme – právě díky této kognitivní námaze.

Logická tvrzení jako „drogy jsou nebezpečné“ aktivují například jen dvě oblasti mozku – ty, které zpracovávají jazyk a porozumění. Když ale slyšíme příběh, náš mozek se rozsvítí jako telefonní ústředna. Najednou zpracováváme emoce a obrazy, představujeme si pocity a zapojujeme i části mozku odpovědné za plánování a rozhodování.

Vraťme se k příkladu ze střední školy. V první hodině studenti zpracovávali abstraktní tvrzení a čísla – úkoly, které mozek zvládne bez větší námahy, ale často si je špatně pamatuje. Ve druhé hodině však jejich šedá kůra opravdu pracovala. Představovali si detaily Johnnyho života, přemýšleli, jak se jeho problémy liší od těch jejich, a ptali se sami sebe, zda by na jeho místě také začali brát drogy.

Tato lavina aktivovaných neuronů dělá z druhé lekce mnohem „lepivější“ zážitek. Ať už se nakonec rozhodnou jakkoli, tito studenti si pravděpodobně vzpomenou na chudáka Johnnyho, kdykoli jim někdo nabídne drogy.

Jack a Jill byli sousedé a kamarádi z dětství. Později se do sebe zamilovali. Nebyli tu žádní romantičtí rivalové, kteří by je rozdělili, a oba byli spokojení, že mohou zůstat ve svém rodném městě. Nakonec se vzali – prostě to dávalo smysl. Jejich rodiny si myslely, že jsou si dokonale souzeni. Žili spolu šťastně až do smrti.

Roztomilý příběh? Jistě. Skvělé čtení? Ani ne – ve skutečnosti je docela nudný.

Klíčové poselství zní: skvělé příběhy jsou pro nás srozumitelné a blízké, ale zároveň potřebují novost a napětí.

Většina z nás je do jisté míry sebestředná – milujeme příběhy o lidech, kteří jsou nám podobní. Proto tolik čtenářů přitahují hyper‑specifické seznamové články na BuzzFeedu s názvy jako „21 věcí, které se můžou stát jen na Stanfordu“ nebo „25 věcí, které pochopíte, jen pokud máte asijské rodiče“.

Miliony lidí si zamilovaly Star Wars ze stejného důvodu. Od skromného kluka s velkými sny až po hašteřící se robotí dvojici C‑3PO a R2‑D2 – téměř každý se v obsazení filmů najde, protože postavy jsou lidsky blízké.

Náš příběh o Jackovi a Jill je naopak těžko uvěřitelný právě proto, že je až příliš hladký: v životě to obvykle nebývá tak jednoduché.

Samotná blízkost ale nestačí. Každý, kdo ví, jaké to je být teenagerem v malém městě nebo skládat zboží v obchodě, se dokáže vcítit do života Luka Skywalkera, když ho poprvé poznáme. Ale nikdo nebude hodiny sledovat, jak jen dělá svou nudnou práci na zapadlé planetě. Tomuto slibnému výchozímu bodu chybí novost. Aby si diváci udrželi pozornost, musí se Skywalker vydat na dobrodružství.

Důvod, proč nás to drží v napětí, je evoluční. Skeny mozku ukazují, že se naše neurony rozzáří, kdykoli se setkáme s něčím novým. Tento reflex vděčíme našim předkům, kteří žili ve světě plném neznámých nebezpečí. Kdo nebyl ve střehu, často nepřežil. O tisíce let později stejný instinkt vysvětluje, proč nás fascinují filmy o exotických společnostech v dalekých galaxiích – nedokážeme od nich odtrhnout oči.

A pak je tu napětí. Skvělé příběhy, jak tvrdil už řecký filozof Aristoteles, otevírají mezeru mezi „tím, co je“ a „tím, co by mohlo být“. Vypravěč tuto mezeru neustále uzavírá a znovu otevírá – a tím vytváří napětí.

Myslete na Romea a Julii. Výchozí situace se podobá Jackovi a Jill, ale na Shakespearově dramatu není nic nudného. Všechno ve světě okouzlených milenců pracuje proti tomu, aby se jejich láska naplnila. Každý krok vpřed odhaluje nové překážky, které ženou postavy i diváky k tragickému závěru.