Síla ideálů

V posledních letech představila moderní psychologie a společenské vědy nový rámec studia, který označují jako „novou vědu o morálce“. Tento přístup vychází z předpokladu, že lidské morální vlastnosti jsou podobné fyzickým charakteristikám, jako je výška nebo barva vlasů, a že nad nimi nemáme vědomou kontrolu. Pokud jsme tedy „dobří“, není to prý proto, že máme hluboký morální smysl pro správné jednání, ale proto, že naše chování je jen automatickou reakcí na podněty.

Je ale tento předpoklad pravdivý? V tomto shrnutí se dozvíte, v čem je „nová věda o morálce“ problematická. Uvidíte, že morálka je člověku vrozená a že lidé aktivně činí morální rozhodnutí a rozvíjejí svůj morální smysl. Autoři tato tvrzení dokládají příklady ze života morálně výjimečných osobností, jako byli Nelson Mandela nebo Eleanor Rooseveltová. Ukazují, jak jejich úspěchy závisely na vrozených morálních ctnostech, jako jsou pravdomluvnost, pokora a víra.

V tomto shrnutí se také dozvíte, jak moderní psychologický výzkum spoléhá na různé psychologické hry; jak mohou lidé jednat morálně, aniž by si to uvědomovali; a proč někteří lidé věří, že sebeklam může být užitečný.

Debata o lidské morálce je stará jako lidská společnost sama a i dnes zůstává velmi kontroverzní – stačí si vzpomenout na současné náboženské spory týkající se morálních voleb. V posledních letech se však objevila nová myšlenka, tzv. nová věda o morálce, která nabízí poměrně pesimistický pohled na lidskou přirozenost.

V roce 2007 zavedl psycholog Jonathan Haidt pojem „nová věda o morálce“, aby popsal nové pojetí morálního chování, v němž jsou lidé vnímáni jako v zásadě zlí a nepoctiví. Zní to přesvědčivě – ale kde jsou vědecké důkazy?

Zastánci této nové „vědy“ se odvolávají na studie, jako byl vězeňský experiment psychologa Philipa Zimbarda z roku 1971 na Stanfordově univerzitě. V něm Zimbardo požádal studenty, aby v simulovaném vězení hráli role vězňů a dozorců. Jakmile experiment začal, studenti v roli dozorců se stali natolik krutými vůči „vězňům“ a jejich chování bylo tak zkorumpované, že Zimbardo musel pokus předčasně ukončit. Z jeho pozorování vyplynul závěr, že lidé jsou od přírody zlí.

Podobné názory jsou podporovány i myšlenkovými experimenty, jako je „problém tramvaje“. Tento fiktivní scénář popisuje tramvaj, která se řítí po kolejích a chystá se přejet pět lidí. Stojíte poblíž výhybky a musíte se rozhodnout, zda shodíte nevinného kolemjdoucího pod tramvaj, abyste ji zastavili, nebo neuděláte nic. Jinými slovy: obětujete jeden život, abyste zachránili pět, nebo se nepřímo rozhodnete dopustit smrti pěti lidí.

Je snadné pochopit, jak může výzkumník účastníka vykreslit jako nemorálního, ať už se rozhodne jakkoli. Tyto myšlenkové experimenty se často citují jako důkaz, že při morálních volbách hraje velkou roli náhoda. V problému tramvaje musíte rozhodnout velmi rychle, protože nemáte čas pečlivě zvážit všechna pro a proti.

Někteří psychologové navíc tvrdí, že když má člověk na rozhodnutí dostatek času, je velmi pravděpodobné, že zvolí nemorální, sobecké řešení. Opravdu to tak ale je?

Považujete se za egoistu? Podle nové vědy o morálce jím je v podstatě každý člověk.

Při zkoumání lidského rozhodování se vědci obvykle soustředí na jediný typ motivace – na vlastní zájem. Proč tak úzký pohled? Vlastní zájem je totiž motivace, kterou v lidském chování pozorujeme velmi často. Od strachu z ublížení přes chamtivost v těžkých ekonomických časech až po jednání rozzuřeného davu, když do komunity vstoupí lidé, kteří „nejsou jako oni“ – vlastní zájem je v mnoha situacích výrazným rysem lidského jednání.

Lidská touha po sebezáchově však sama o sobě neznamená, že lidé jsou nemorální. Ve skutečnosti existuje stejně silná síla, která podporuje morální chování: závazek.

Když rodiče dělají oběti pro své děti, když pracovníci zůstávají poctiví navzdory pokušení úplatků, když vůdci bojují za občanská práva pro dobro celé společnosti – ve všech těchto případech jde o jednotlivce, kteří jsou oddáni určitému cíli. A právě oddanost cíli posiluje morální jednání. Tomuto jevu říkáme morální závazek.

Morální závazek je přesně to, co akademické myšlenkové experimenty při zkoumání lidské morálky postrádají. Účastníci studií vědí, že jejich činy nemají skutečné následky. Je proto nepravděpodobné, že se budou chovat způsobem, který by věrně odrážel jejich jednání v reálných morálních situacích. Z tohoto důvodu je téměř nemožné získat pomocí podobných výzkumných metod přesný obraz lidské morálky.

Jak tedy můžeme získat jasnější představu o morálce v praxi? Odpověď najdeme v historii. V následujících částech se podíváme na morální úspěchy osobností, jako byly Eleanor Rooseveltová a Nelson Mandela. Díky tomu lépe pochopíme základy lidské morálky.