Síla dvou

Co vlastně máme na mysli, když říkáme, že mezi dvěma tvůrčími lidmi „funguje chemie“? A proč naše představa o kreativním procesu byla tak dlouho ovládaná obrazem osamělého génia – jednotlivce, z jehož mysli vycházejí velká umělecká díla už plně hotová? Právě tyto otázky stojí v centru knihy Síla dvou, aktuální úvahy o hodnotě tvůrčích partnerství.

S nástupem internetu a díky množství spoluprací, které denně sledujeme online, se představa osamělého génia jako hlavního zdroje kreativity konečně odhaluje jako mýtus, kterým ve skutečnosti je. V průřezu historií úspěšných tvůrčích spoluprací se dozvíte, co mají nejuznávanější partnerství společného, a přiblížíte se pochopení toho, co definuje a živí tvůrčí chemii – a co naopak vede k jejímu zhroucení.

V následujících kapitolách také uvidíte, proč jsou soutěž a konflikt pro produktivní tvůrčí vztah nezbytné; proč se vzdání části vlastní individuality v partnerství může ve skutečnosti stát zdrojem většího sebevědomí; a proč kreativita závisí na rovnováze mezi samotou a aktivním zapojením do interakce s ostatními.

Jak přicházejí velcí skladatelé a umělci na svá mistrovská díla? Běžná představa říká, že nejuznávanější géniové naší doby pracují jako samotářští tvůrci, zavřou se ve svých ateliérech a nevyjdou, dokud není dílo hotové. To je mýtus osamělého génia.

Tento mýtus se zrodil v době osvícenství v 17. a 18. století, kdy byla lidská povaha obecně chápána jako spíše osamělá a uzavřená. Víra, že sídlem kreativity je mysl jednotlivce, byla tehdy produktem politických, ekonomických, kulturních i náboženských představ každodenního života. Například představa, že svět stvořila jediná božská bytost, vedla umělce k tomu, aby považovali svou individualitu za základní hnací sílu vlastní tvořivosti.

Tento pohled přetrval až do moderní doby – a zásadně se začal měnit teprve s příchodem internetu. Stejně jako internet proměnil naše sociální a profesní životy, změnil i naše představy o kreativitě a postupně boří mýtus osamělého génia. Nesčetné hudební mash-upy, filmové parodie, online galerie výtvarného umění či fotografie, které denně vídáme na internetu, nám otevřely oči pro obrovské množství kreativity, jež může vzniknout, když spolupracují dva či více lidí, nebo se alespoň navzájem inspirují.

Dnes už víme, že ve většině případů kreativita nepramení jen z dlouhých období „času o samotě“, ale spíše z rovnováhy mezi sebereflexí a sociální interakcí. Abychom svou tvořivost podpořili, musíme vstoupit do nějaké formy tvůrčí výměny s jinou entitou – ať už s jiným umělcem, múzou, nebo dokonce s vlastním vnitřním hlasem. Klíčové je, aby tento „dialog“ vyvažoval vnitřní rozhovor se sebou samým a skutečné setkávání s druhými.

Příkladem člověka, který výjimečně zvládá jak samotu, tak hluboké zapojení do vztahů s ostatními, je dalajláma. Každé ráno vstává ve 3:30 a medituje. Poté, se svítáním, začíná přijímat návštěvy a zbytek dne tráví fascinován společností druhých. Právě tato kombinace samoty a sociální interakce mu umožňuje vést tvůrčí a plně angažovaný život.

Co vede lidi k tomu, aby vstoupili do tvůrčího vztahu? Lidé se často dávají dohromady proto, že mají něco společného. Tyto podobnosti vytvářejí jakýsi známý základ, na němž se oba cítí bezpečně a pohodlně. Na tomto základě – a pokud mezi nimi existuje dostatečná osobní chemie – pak mohou vybudovat vztah, který je vynese nad úroveň jejich individuálních schopností.

Pokud jste tvůrčí typ, možná vás napadá: jak vlastně potkat kreativního partnera? Tato – často život měnící – setkání se mohou odehrávat v prostředích, která vypadají zcela obyčejně: v kavárnách, kancelářích, na večírcích nebo třeba na svatbách. Sociolog Michael Farrell tato místa nazývá magnetickými místy.

Tvůrci seriálu South Park Matt Stone a Trey Parker se například potkali ve škole – klasickém magnetickém místě. Samotné podobnosti však k rozvoji tvůrčího vztahu nestačí. Každé kreativní partnerství vyžaduje i několik zásadních rozdílů mezi spolupracovníky. Zatímco společná půda je živnou půdou, z níž může tvůrčí vztah vyrůst a rozkvést, rozdíly mezi partnery vnášejí do procesu prvek překvapení a novosti.

Plodný vztah tedy nevyžaduje dokonalou harmonii myšlenek a povah. Váš nejefektivnější spolupracovník může být naopak člověk, který vás nutí vystoupit z komfortní zóny a provokuje vás k tomu, abyste své nápady viděli z jiného úhlu.

Jednou z nejznámějších tvůrčích dvojic minulého století byli John Lennon a Paul McCartney – v mnoha ohledech velmi nepravděpodobný pár. McCartney pocházel z milující rodiny a měl solidní hudební vzdělání, zatímco Lennon vyrůstal u tety a jeho život byl plný trápení a ztrát. Právě tyto rozdíly se však staly motorem jejich společné tvořivosti: Lennon se mnoho naučil z McCartneyho hudební vyspělosti a McCartney zase z Lennonovy odvahy a dravosti. Výsledkem bylo intenzivní období kreativity, během něhož společně napsali více než 180 písní.