Šesté vymírání

Náš svět už zažil pět katastrofických vymírání druhů, kterým vědci říkají „velká pětka“. Zánik dinosaurů byl například jedním z nich. A přesto se právě teď, v době, kdy čtete tyto řádky, odehrává šesté vymírání – a tentokrát je to z velké části naše vina.

Lidé urychlují vymírání mnoha živočišných druhů industrializací, odlesňováním a změnou klimatu, kterou tyto procesy vyvolávají. Měníme a ničíme přirozené biotopy, okyselujeme oceány a snižujeme biodiverzitu na alarmující úroveň.

Co s tím můžeme dělat? Jak tento trend zvrátit a obnovit alespoň částečnou rovnováhu v přírodě? Následující kapitoly ukážou, jak se člověk podílel na vymírání druhů už od chvíle, kdy Homo sapiens poprvé vrhl oštěp, a proč nám bez zásadní změny chování hrozí, že dopadneme podobně jako neandertálci.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč mohly k vymření dinosaurů přispět obrovské prachové mraky po dopadu asteroidu,
• jak úbytek mořského ledu dostal migrující lední medvědy do bezvýchodné situace,
• a jak snadnost moderní dopravy fakticky vytváří jakousi „druhou Pangeu“.

Dnes čelí mnoho živočišných druhů vážnému ohrožení a některé stojí přímo na prahu vyhubení. Přemýšleli jste ale někdy o tom, jak přesně druh z povrchu Země mizí?

Vymírání je za běžných okolností vzácné a probíhá velmi pomalu. V dějinách Země se však objevila období prudkých změn prostředí, která vyvolala hromadná vymírání – v krátkém čase tehdy zmizelo velké množství druhů.

Zatímco „normální“ neboli pozadová míra vymírání je obecně nízká a liší se podle skupiny organismů, během hromadných vymírání prudce stoupá. U savců například z pozadové míry vyplývá, že bychom za běžných podmínek měli očekávat vymření jednoho druhu zhruba jednou za 700 let.

Dosud známe pět takových epizod, kterým vědecká komunita říká „velká pětka“. Vymření dinosaurů před přibližně 66 miliony let bylo jednou z nich.

Hromadná vymírání však nejsou jen záležitostí dávné minulosti. Je velmi pravděpodobné, že jsme svědky jednoho z nich právě teď – víme to, když se podíváme na současnou rychlost vymírání druhů.

Vezměme si obojživelníky, jednu z nejohroženějších skupin živočichů. Současná míra jejich vymírání se odhaduje až na 45 000násobek pozadové míry! Nabízí se tedy otázka: co za tímto katastrofálním stavem stojí?

Odpověď je jednoduchá: my lidé. Za vymírání druhů neseme přímou i nepřímou odpovědnost.

Uvažujme například moderní dopravní sítě. Lodě, letadla a vlaky křižují planetu, propojují kontinenty a zároveň nepřímo přispívají k vymírání tím, že zavlékají nové organismy do prostředí, kde mohou zdecimovat původní populace.

Panamské zlaté žáby dnes například čelí smrtelnému houbovému onemocnění, které se do Střední Ameriky s největší pravděpodobností dostalo z Evropy. Jiné druhy, jako byl alka velká, byly naopak vyhubeny přímo – intenzivním lovem a zároveň změnami prostředí, v němž žily.

Za současný stav tedy neseme odpovědnost my. Je ale fér se ptát: mohli jsme tušit, jak hluboký dopad budou mít naše činy na životní prostředí?

Abychom tomu porozuměli, musíme se vrátit v čase a podívat se na dějiny evoluce a vymírání.

Myšlenka, že druh může postupně ubývat a nakonec zcela zmizet, je ve skutečnosti poměrně nová. Po dlouhá staletí lidé věřili, že druhy na Zemi jsou neměnné a trvalé.

Kdy jsme tedy začali chápat, že přežití v přírodě je proměnlivé a podmíněné?

V 19. století francouzský přírodovědec Georges Cuvier vyslovil teorii, že živočišné druhy mohou vyhynout v důsledku náhlých, katastrofických změn prostředí. Jeho představu však zpochybnil britský geolog Charles Lyell, který tvrdil, že změny v přírodě probíhají pozvolna a stejně tak i vymírání druhů. Podle něj platilo, že pokud se prostředí mění pomalu, vymírání je také pomalé – a právě tento koncept si vědci na dlouhou dobu osvojili.

Cuvierova „katastrofická“ představa se začala prosazovat až mnohem později, když geolog Walter Alvarez v 80. letech 20. století přišel s novými důkazy. Při zkoumání vrstvy hornin odpovídající konci křídového období, které skončilo přibližně před 66 miliony let, zjistil, že obsahuje neobvykle vysoké množství iridia – vzácného kovu, který se běžně vyskytuje v meteoritech.

Na základě tohoto nálezu Alvarez navrhl teorii, která vysvětluje okolnosti vymření dinosaurů: tzv. impaktní teorii. Podle ní Zemi před mnoha miliony let zasáhl asi deset kilometrů velký asteroid. Při nárazu vyvrhl do atmosféry obrovské množství prachu, který zastínil slunce, způsobil prudké klimatické změny a vedl k rychlému vymření velké části tehdejších druhů, včetně většiny dinosaurů.

Současný výzkum ukazuje, že čtyři z pěti velkých hromadných vymírání byly pravděpodobně důsledkem změn klimatu vyvolaných posuny v oběžné dráze Země, které souvisejí s gravitačním působením jiných planet ve sluneční soustavě.

Zároveň ale víme, že významnou roli v dnešním vymírání druhů hraje i člověk. Jak přesně k tomu dochází?